Viděla jsem už lidi věštit budoucnost z mnohého, včetně akvária a ohně v krbu, aby ale někdo poznal, co se stane, podle očí své kočky, to jsem zažila až díky své dceři.

Slyšela jsem o tom, když jsem byla na dovolené v Egyptě. Měli jsme velmi vzdělaného průvodce, který měl očividně velmi pozitivní vztah k této staré civilizaci, včetně toho, že se vyznal v mumifikaci mrtvých a různých egyptských kouzlech a amuletech.

Když ale začal vyprávět o egyptské kočičí bohyni Bastet, oči se mu zalily zvláštním leskem a nekonečnou úctou. Než jsem to stihla udělat já, kdosi se ho zeptal, zda má doma kočku. A to neměl dělat.

Pán jich měl doma šest a okamžitě se pustil do rozsáhlého vyprávění o nich. Než jsme dojeli autobusem do Luxoru, znali jsme nejen jejich jména, ale i zvyky a různé zvláštnosti.

Vyprávěl nám také, že egyptští kněží uměli věštit z kočičích očí. Vydrželi se dívat do očí své kočky celé hodiny. Tehdy mi to přišlo směšné, kdybych jen věděla…

Na toho průvodce jsem si vzpomněla o pár let později, přesně ve chvíli, kdy jsme naší tehdy ještě malé dceři Elišce, pořídili kočku. Bylo to moc milé a hezké koťátko, hned se s Eliškou spřátelilo a ona mu vybrala jméno Lea.

Řekla mi to Lea

Celé hodiny si dokázaly spolu hrát a často spolu spaly i v posteli. Nebyla jsem z toho nadšená, ale zakazovat to Elišce nemělo smysl.

Ať už bylo to kočičí mládě jakékoli, všechno jsme mu prominuli, protože díky němu se stala naše věčně nemocná a uplakaná holčička veselou a také zdravou, jako by od ní Lea všechny nemoci, které ji do té doby trápily, odrážela.

Pak ale přišla ta chvíle, kdy jsem si vzpomněla na průvodce z Egypta. Eliška jednoho dne povídá: „Maminko, tatínek zítra v práci spadne a bude hodně nemocný!“ Okřikla jsem dceru, že o takových věcech se nežertuje a že si nemá vymýšlet.

„Já si to nevymyslela,“ rozplakala se Eliška, „řekla mi to Lea!“ Rozzlobila jsem se ještě víc, protože kočka přece nemluví. „Řekla mi to očima!“ plakala Eliška, a já jí vynadala, že lhát se nemá!

Měla zase pravdu

Jenže druhý den odpoledne mi volali z manželovy práce, že měl můj muž ošklivý úraz. Spadl na stavbě z lešení. Ležel v nemocnici a vypadalo to s ním špatně. Tehdy jsem si vzpomněla na to, co mi dcera předchozí den řekla.

Doma jsem chytla kočku a zírala jí upřeně do očí. Kočka se kroutila a nelíbilo se jí to. Musela jsem ji pustit. Do očí se vydržela dívat pouze dceři. Tak uběhlo několik týdnů, když za mnou dcera přiběhla, že tatínek bude zase chodit a všechno bude jako dřív.

„To ti řekla naše kočka?“ zeptala jsem se tentokráte už s respektem. Eliška kývla. A protože se tonoucí stébla chytá, doufala jsem, že kočka bude mít zase pravdu. A měla.

Druhý den mi lékař prozradil tu úžasnou novinu, že se manželův stav lepší a bude zase chodit. Lea nám přes dceru prozradila ještě mnoho věcí, které se opravdu staly. Když zemřela, pořídili jsme si další kočku, z jejích očí už ale Eliška věštit nedokázala.

Zdena (61), Písek