Když děti odešly z domu a vztah, který měl vydržet, nevydržel, zůstala jsem sama. Ne osamělá, ale sama. A to je opravdu velký rozdíl.

Všude bylo uklizeno, nikdo nerozházel polštáře, nikdo se neptal, co bude k večeři. A já jsem se poprvé po letech ocitla v prostoru, kde nebylo třeba se o nikoho starat. Jen o sebe. A to mi ze začátku vůbec nešlo.

Najednou jsem měla spoustu času

Zvykla jsem si na roli mámy, partnerky, organizátorky domácnosti. Měla jsem rozvrh, seznam povinností, rytmus, který určovali druzí. A najednou jsem měla čas. Spoustu času. A ticho. Ticho, které mě zpočátku děsilo.

Seděla jsem u stolu, pila čaj a měla pocit, že něco chybí. Že někdo chybí. Ale pak jsem si začala všímat věcí, které jsem dřív přehlížela. Ranní světlo na kuchyňské lince. Zvuk vlastního dechu. Svobodu v rozhodování. Klid v duši.

Kouzlo pomalých rán

Začala jsem si dělat malé radosti. Koupila jsem si květiny jen tak, pro sebe. Pustila si hudbu, která se líbí mně, ne celé rodině. Naučila jsem se vařit jen jednu porci a nevyčítat si to.

Objevila jsem kouzlo pomalých rán, kdy si můžu číst, psát nebo jen tak sedět. A zjistila jsem, že samota není nepřítel. Je to prostor, ve kterém se můžu znovu potkat sama se sebou. Neříkám, že to bylo snadné.

Měla jsem chvíle, kdy jsem si připadala zbytečná. Kdy jsem se ptala, jestli tohle je všechno, co mě čeká. Ale pak jsem si uvědomila, že být sama neznamená být osamělá. Osamělost je pocit, že vás nikdo nevidí. Samota je stav, kdy se vidíte vy sama.

A to je dar, který jsem si dlouho nedovolila přijmout. Začala jsem chodit na procházky. Sama. Bez cíle, bez spěchu. Objevila jsem kavárnu, kde mě znají jménem. Přihlásila jsem se na kurz kreslení, i když jsem si myslela, že neumím kreslit.

A zjistila jsem, že neumím, ale baví mě to. A to stačí. Začala jsem psát deník. Ne proto, že bych měla co sdělit světu, ale proto, že jsem chtěla slyšet sama sebe. Dnes už vím, že žít sama není trest. Je to příležitost.

Pořád mám plné srdce

Příležitost být k sobě laskavá, dělat věci po svém, objevovat, co mi dělá dobře. Naučila jsem se, že nemusím mít plný dům, abych měla plné srdce. Že nemusím být součástí páru, abych byla celá. A že ticho může být krásné, když ho naplním tím, co mám ráda.

Ivana K., 61 let, Plzeň