Nikdy bych neřekla, že může někdo tak vyčerpat, a přitom tak obohatit. Pak jsem ale u sebe měla celé prázdniny vnoučata a to tedy byla jízda. Místy divoká, ale opravdu krásná.
Před třemi lety mi syn Ondra zavolal, že se s manželkou hádají a potřebují trochu prostoru. Neváhala jsem ani minutu. „Pošli děti ke mně,“ řekla jsem.
Netušila jsem, že se pouštím do největšího dobrodružství posledních let. Přijeli čtyři rošťáci s kufříky, tablety, hromadou plyšáků a energií, která by rozsvítila celou vesnici.
Každý den přinesl malé zázraky i zkoušky
Mně bylo skoro sedmdesát a po prvním dni jsem pochopila, že mě čeká zkouška z fyzické i psychické výdrže. Ráno vstávaly dřív než kohout za plotem, hádaly se, kdo bude první v koupelně, a snídani jsem vařila jak pro vojenskou jednotku.
Pak jsme chodili ven, na hřiště, do lesa, na koupaliště. Večer jsem padala do postele s pocitem, že už nevstanu, jenže druhý den začal stejně.
A mezi tím vším se děly ty malé, tiché zázraky, kvůli kterým jsem si říkala, že to celé stojí za to. Když mi osmiletý Kuba jednou řekl: „Babi, ty jsi nejlepší kuchařka na světě,“ rozplývala jsem se ještě u mytí hrnců.
Najednou bylo doma prázdno
Když jsem s dvanáctiletou Klárkou seděla večer na terase a poslouchala, jak mi vypráví o škole, o kamarádkách a o tom, že má strach, že se rodiče rozvedou, bolelo to, ale zároveň jsem byla vděčná, že můžu být její oporou.
Byly chvíle, kdy jsem si zoufala. Když rozházely mou pečlivě zalitou zahradu, rozbily hrnek po mamince nebo se pohádaly tak, že se zavřely každé do jiné místnosti.
Ale večer, když usnuly, jsem je šla vždycky zkontrolovat a dívala se, jak klidně dýchají. A tehdy jsem si uvědomila, že všechny ty starosti, únava i hluk jsou nic proti tomu pocitu, že mám dům plný života.
Když si pro ně syn s manželkou po téměř dvou měsících přijeli, bylo tu najednou prázdno. Všude ticho, žádný smích, žádné drobky na stole, žádné pohádky na dobrou noc. Ale věděla jsem, že to celé mělo smysl.
Děti si odvezly vzpomínky, které jim snad zůstanou na celý život, a já jsem se díky nim znovu naučila radovat z obyčejných věcí. Z vůně koláče, z večerního smíchu, z drobných objetí.
Bylo to náročné, ale tak živé a krásné. A kdyby mi zítra zavolaly, že chtějí přijet znova, už bych měla napečeno a povlečeno. A přivítala bych je s otevřenou náručí.
Libuše H., 72 let, Prostějov
Moc hezký příběh! Je skvělé, že babička dokázala najít radost i v těch nejnáročnějších chvílích. V těch tichých zázracích je opravdu kouzlo.
Já taky někdy hlídám vnoučata, a je to fakt úžasný zážitek. I když jsem večer vyřízená, ty chvíle plné smíchu stojí za to!