Všechno se na mě sesypalo. Bylo mi hrozně, dokonce jsem začala zapomínat. Nakonec se ale ukázalo, že mi navzdory věku není vlastně vůbec nic…
Jako ryba bez vody jsem se cítila dva roky. Dostala jsem se do těžké krize. Možná tomu pomohla ta covidová pandemie, která v té době byla v plném proudu. Přišla jsem o kamaráda, který zemřel.
Jedna moje spolužačka to nesla také těžce. I já jsem se najednou cítila tak slabá, možná to byl ten postcovidový syndrom. Všechno se se mnou točilo.
Svět potemněl
Až po půl roce se to začalo lepšit. Byl ale tehdy škaredý podzim, plný plískanic, to mi na náladě nepřidalo, navíc mi v té době zemřel manžel. Celý svět rázem znovu potemněl.
Najednou jsem přemýšlela o tom, že mě život nebaví a že bych byla radši, kdyby to všechno skončilo. A tak jsem jen tupě zírala před sebe a byla apatická vůči všemu. Všechno na mě padlo, neměla jsem doma stání.
Jeden den už jsem to nevydržela a navzdory počasí se vydala na procházku. Bezmyšlenkovitě jsem bloumala okolím, až jsem najednou zjistila, že jsem se asi ztratila. Seděla jsem na lavičce, a nebyla schopná si uvědomit, kde se nacházím.
Radosti
Najednou se jako vysvobození přede mnou objevil chlapec. Ve chvíli, kdy k němu přiběhla jeho matka, jsem si uvědomila, že ho znám. „Pojďte, dovedeme vás domů,“ slyšela jsem tu mladou ženu, a jen stěží jsem si vybavovala, že to je sousedka z naší ulice.
Ta událost mě vyděsila. Bála jsem se, že mi snad začíná stařecká demence či alzheimer. Běžela jsem tedy k lékaři a podstoupila sérii vyšetření. Lékař řekl, že jsem zdravá, mám prý „jen“ pořádně pocuchané nervy.
Doporučil mi, abych si našla nějaké malé radosti, které mi znovu rozsvítí den. Cestou od lékaře jsem se s čokoládou v ruce stavila u sousedky, abych jí i jejímu chlapečkovi poděkovala za to, že mi tehdy v parku pomohli.
Když jsem uviděla ty rozzářené dětské oči, uvědomila jsem si, že právě tohle jsou ty malé radosti, pro které stojí za to žít.
Marie (76), Brno
Marie, váš příběh je krásným příkladem toho, jak může laskavost jiných lidí zlepšit naše dny. Někdy je potřeba si jít pro štěstí úplně malými krůčky. Hodně štěstí do budoucna!
Vaš pribeh je dojemny, je skoda, ze hladame radost az kdyz je mozne ztratit nezname. Preju vam, aby ty male radosti prichazeli casteji!
Marie, je úžasné, jak jste se navzdory všemu nevzdala. Není to vždy snadné, ale zdá se, že jste našla svoji cestu. Přeji Vám spoustu dalších rozzářených chvilek!
To je hrozně silný příběh! Ukazuje, že i když nám život háže klacky pod nohy, můžeme se znovu vzchopit. Někdy stačí najít ty malé okamžiky štěstí, díky kterým nabereme nový směr.
Marie, vaše zkušenost je opravdu inspirativní. Příroda je skvělá terapeutka a může vážně pomoci v těžkých chvílích. Držím vám palce, ať je každá procházka o trochu lepší než ta předchozí!