Teprve po svatbě mi ukázal svoji pravou tvář a já se pak rozhodla dost rychle.

Až příliš dlouho jsem byla po rozvodu v šestačtyřiceti letech sama. Nakonec jsem se rozhodla pro jeden z nejvážnějších životních kroků a opět jsem zamířila do manželského přístavu.

Tentokrát ale přišlo zklamání mnohem rychleji a můj oficiální vztah zamířil nečekaným směrem.

Měl problémy doma

Když nastoupil do práce nový kolega v mém věku, hned jsme si padli do oka. Líbil se mi a poté, co mě pozval na kávu, jsem s radostí přijala. Stýskalo se mi po mužské společnosti a Roman se od začátku choval jako džentlmen.

Dozvěděla jsem se, že také on je rozvedený a hodně pracuje, aby nepociťoval samotu. Dceři s rodinou dovolil bydlet ve svém domě, dokud si nezajistí vlastní bydlení. Připadalo mi to jako šlechetné gesto. Postupně začal být Roman ale čím dál zamlklejší a smutnější.

Ptala jsem se, co se děje. Řekl mi, že má s dcerou problémy, ale nechce mě tím zatěžovat. Jednoho dne si dokonce přinesl tašku plnou prádla a poprosil mě, zda mu ho nemohu vyprat a vyžehlit.

Pomyslela jsem si, že situace s dcerou a její rodinou se natolik vyostřila, že se odmítla o něho starat. Vyhověla jsem mu beze slova, ostatně už jsem ho považovala za svého partnera.

Ráda jsem mu pomáhala

Zanedlouho mě ohromil nabídkou k sňatku. Jako ve snu jsem pak naslouchala jeho slovům o samotě, bezradnosti, křivdě, nevděčnosti a bezohledném chování jeho dcery. Slíbil mi, že až vše vyřeší, budeme bydlet u něho v domě.

Požádal mě, aby do té doby mohl bydlet u mě. Přála jsem si seznámit se s jeho dcerou, protože spojení našich životů jsem považovala za důležitý krok. Roman to neochotně sliboval a nakonec přišel s tím, že dcera se prý nechce se mnou poznat.

Nepřipadalo mi to divné, vzhledem k tomu, co o ní předtím říkal. Byla jsem z toho jen smutná. Roman konstatoval, že až se vezmeme, tak dceři a jejímu manželovi stejně nezbude nic jiného než to přijmout jako fakt.

Jeho boj s nepřízní osudu a rodiny ve mně vyvolával lítost. Chtěla jsem pro něho udělat cokoli. Bydlel u mě a nepožadovala jsem žádné finance. Dvakrát mě překvapily jeho deprese, během nichž přemýšlel i o sebevraždě. Bála jsem se o něj ještě víc.

Nakonec jsme se vzali. Měla jsem pocit, že je to první krok k překonání všech problémů. Namísto toho hned první problém nastal při vyřizování nových dokladů. Po určitých peripetiích jsem dostala občanský průkaz s novým jménem a bydlištěm.

Jeho proměna byla přímo šokující

Dalšího dne Roman nepřišel z práce domů a jeho mobil byl nedostupný. Byla jsem zoufalá. Před očima se mi míhaly jeho výhrůžky sebevraždou. Když se mi ozval, oznámil mi zlomeným hlasem, že se necítí dobře a že je v kostele.

Rychle jsem se oblékla a šla za ním. Vyčítala jsem mu potom, že mě nemůže vystavovat takovým stresům. Spustil na mě proud hysterických výčitek, jako bych za všechny jeho problémy mohla já. Zůstala jsem v šoku.

Celá roztřesená jsem ho požádala o klíče od svého bytu. Poslala jsem ho za dcerou, aby si s ní uspořádal vztahy a pak se teprve vrátil ke mně. Už se neozval. Manželství trvalo pět dnů a nebylo naplněno.

Podala jsem žádost o rozvod a o změnu příjmení. I když to zní neuvěřitelně a s odstupem času i pro mě nepochopitelně, moje city byly tehdy silnější než rozum, který asi odjel někam na dovolenou.

Později jsem si našla přítele, se kterým jsem dodnes. Vdávat už se ale nechci. O Romanovi jsem pak už nikdy nic neslyšela a vlastně mě to ani nezajímalo.

Jiřina V. (60), Plzeň