Dokázala jsem vycítit smrt. Stala jsem se postrachem okolí. Všichni se mě báli! Přitom jsem byla ještě dítě.
Jako dítě jsem byla nazývána sýčkem rodiny. Jakmile jsem si na některého z příbuzných náhle vzpomněla a měla tendenci jej rychle navštívit, bylo všem jasné, že má dotyčný namále. Už jako malá jsem prý měla ty schopnosti.
Dodnes se v rodině vypráví příhoda, která se stala v době, kdy mi bylo necelých pět. Tehdy mě hlídala babička a přišla na kus řeči sousedka. Probraly, co se dalo, a když se sousedka chystala k odchodu, šla se se mnou rozloučit.
Prohodila se mnou několik vět a já se paní zeptala: „A ty budeš dnes spinkat ve svém hrobečku?“ Sousedka zbledla jako smrt, dodnes si pamatuji její zděšený výraz. Chytla se za srdce, a když od nás odcházela, mířila rovnou do kostela. Za tu neomalenost jsem od babičky tehdy dostala vyhubováno.
Věštba?
Druhý den se sousedka přiřítila mou věštbu reklamovat. Tak jsem ji prý vyděsila, že celou noc nespala a loučila se se životem. Tolik mé věštbě věřila, přitom jsem byla ještě malé dítě…
Maminka si mě zavolala a společně mě začaly ty tři ženy – i s babičkou – zpovídat, jak jsem na takovou předtuchu přišla. A realita se ukázala jiná. Nešlo o věštbu, ale pouze o zvědavost malého dítěte, které špicovalo uši a poslouchalo, o čem se dospělí baví.
Sousedka si stěžovala, že jí doma nesvítí světlo a že tam má tmu jako v hrobě. Všem se ulevilo, když přišli na to, že se o věštbu jejího rychlého konce, ale o zvídavou otázku malého dítěte. Pak ale přišel šok, do měsíce sousedka nečekaně zemřela. Infarkt. A od té doby mám v rodině pověst sýčka.
Neblahé tušení
Tato mrazivá schopnost vnímat smrt se mě drží celý život. Naposledy tomu bylo pod Nuselským mostem v Praze, kde jsem ráno nabírala benzin do svého auta.
Vyděsilo mě neblahé brnění končetin, které je vždy předzvěstí tohoto tušení, chvění srdce a sevření žaludku. S třesoucíma se rukama jsem usedla za volant a nastartovala. A hned vzápětí po několika metrech jsem to uviděla.
Nešťastníka právě zapínali do černého pytle a nakládali do pohřebního vozu. Skočil, a bylo mu jen málo přes dvacet let. Popřála jsem klid jeho duši a poprosila ho, aby se nesnažil kontaktovat se svými blízkými mým prostřednictvím, že mi to nedělá dobře.
Iva (68), Praha
No páni, tohle je neuvěřitelný příběh. Vždycky jsem si myslela, že takový nadpřirozený schopnosti jsou jen ve filmech. Doufám, že s tím dokážeš žít, protože to musí být dost strašidelný!