Šla jsem nakoupit do obchodu, kde se to lidmi ten den jen hemžilo. Tomu lumpovi, co se kolem mě točil, bylo na očích vidět, že mě okrade.
Byl to typický den blbec. Tramvaj jela mimo svou obvyklou trasu, a já potřebovala nakoupit. Uviděla jsem supermarket a vystoupila tam, kam běžně nechodím. Tento obchod byl díky tomu, že se nacházel v centru města, zavalen turisty.
Rozhlížela jsem se kolem sebe, držela kabelu, a snažila se najít to nejnutnější. A tu najednou ho vidím – rozhlížel se kolem sebe a vybíral si, koho okrade. Měl zvláštní oči! V tu chvíli mi zazvonil mobil.
V jedné ruce držím kabelu, aby se do ní nedostal, ve druhé košík. Jak to vymyslet, abych nedala zloději šanci? Dřepla jsem si tedy „na bobek“, zasedla tašku jako kvočna vejce a vzala telefon – volala mi matka!
Stále za mnou
To bude na dlouho! Marně jsem se snažila hovor rychle ukončit a očima jsem kontrolovala okolí jako ostříž. A najednou ho vidím! Polovinou hlavy s jedním okem mě pozoroval za regálem. Zvedla jsem se a šla opačným směrem.
Nasbírala jsem do košíku pár věcí, na které jsem si vzpomněla. Mozek se upnul na toho muže, který se zase objevil za mými zády. Už mi málem sáhl do tašky. Couvala jsem ke konzervám, kde jsem narazila na nějakého německého turistu.
Něco mi řekl, ale já naštěstí nerozuměla. Soustředila jsem se na to, kam ten zloděj zmizel. Proč si vybral právě mě? Je tu přece tolik cizinců? Rozhodla jsem se, že to raději vzdám, a šla se postavit do fronty na jedinou kasu, co fungovala.
Koukám do svého košíku. Co z toho doma uvařím? Říkám si, když vidím cukr, slanečky, těstoviny, konzervu pro kočku a jar na nádobí? Mám se snad vrátit a dát si ještě jedno kolečko obchodem… Ne! Je tam pořád!
Žertík osudu
Když jsem se konečně dočkala pokladny a zaplatila, najednou – kde se vzal, tu se vzal – ten chlápek stál u mě. „Můžete mi ukázat tašku?“ říkal mi. Podívala jsem se na něj naprosto konsternovaná. A pak se začala smát na celý obchod.
To chlapíka rozzuřilo a dotaz zopakoval vztekle ještě jednou. „Vy jste tu ostraha?“ smála jsem se. „Já si myslela, že tu kradete!“ To rozesmálo celé okolí, včetně pokladního. Ovšem pánovi z ostrahy to vtipné nepřipadalo.
Anna (60), Praha
Zní to jako opravdu stresující situace. Ale nakonec mě rozesmálo, jak jste to vzala s nadhledem! Jenom mě udivuje, že ostraha se prezentovala tak neprofesionálně.
Hele, to bych asi zpanikařila, kdyby na mě takhle někdo koukal. Vůbec si nedokážu představit, jak bych reagovala. Dobře, žes to zvládla s humorem!