Čím méně památek vám po těch, které milujete zůstane, tím víc na nich lpíte. Mně toho po rodičích moc nezůstalo. Pár prstýnků po mamince a jediné album fotek jsem opatrovala jako oko v hlavě.

Nakonec jsem přišla o jedinou památku na ně. Minulý rok v létě jsme odjeli na dovolenou k moři. Z mých dcer už jsou velké slečny, za chvilku budou končit střední školu, tak si s manželem vážíme každé chvilky, kterou trávíme společně.

Bylo to nádherně strávených čtrnáct dnů. Jenže po návratu nás čekal šok. Vykradli nás.

Je to strašný pocit, když vkročíte do míst, která považujete za své bezpečné území, za domov, který je jen váš a zjistíte, že tu byl někdo cizí, někdo kdo se bezcitně přehraboval ve vašich věcech, kdo vám sebral to, co vám patří.

Byla to strašná chvíle.

Zloději náš domek doslova vybílili, odnesli všechno, co mohlo mít nějakou cenu, včetně oblečení. Nechápala jsem, jak se jim to mohlo podařit.

Policisté nám později řekli, že to byla banda, která si vytipovávala právě domky a byty, jejichž obyvatelé byli na dovolené. Přijeli v noci, do dodávky naložili vše, co se dalo odnést a zmizeli.  Fotky v popelnici Dávat dohromady seznam toho, o co jsme přišli, bylo skoro nad mé síly.

Navíc mi připadalo, jako by náš domov byl těmi grázly poskvrněný a ještě dneska se doma necítím úplně v bezpečí. Ale úplně nejhorší pro mě bylo, když jsem zjistila, že jsem přišla o všechno, co mi zůstalo po tatínkovi a po mamince.

Prstýnky, které jsem chtěla dát holkám, a dokonce i moje jediné fotoalbum, které pro zloděje nemohlo mít žádnou cenu. Prostě ho sebrali i s knihami. Srdce mě bolí, když si představím, že ty obrázky, mě tak drahé, nejspíš hodili někam do popelnice.

Po čase nám policisté oznámili, že tu bandu chytili. Na malou chvilku mi svitla naděje, že snad, snad alespoň nějaký prstýnek nebo jednu fotku dostaneme zpět.

Manželův úlovek

Bohužel, z věcí, které ukradli u nás, už u nich nic nenašli. Kvůli tomu, že nám ukradli televizi, peníze, oblečení, kvůli tomu jsem měla vztek.

Ale že vám někdo vezme hrací skříňku s pár starými šperky a album fotek, a nezamyslí se nad tím, že vás připravuje o minulost, to mi připadá zrůdné.

Manžel viděl, jak jsem nešťastná a tak si od policistů zjistil, odkud ti zmetci pocházeli.

Trpělivě, několik měsíců objížděl zastavárny a bazary a nakonec, když už jsem ho od toho sama zrazovala, objevil jediný prstýnek, který táta mamince koupil. Poznal ho podle kamene s uraženým rohem. Když mi ho přinesl, rozplakala jsem se a nemohla přestat.

Byla jsem šťastná, že mám zase u sebe památku na své rodiče a zároveň jsem cítila strašnou trpkost nad tím, jak odporně se někteří lidé chovají.

Jarmila (60), Olomoucko