Když jsem byla mladší, neexistovalo nic krásnějšího než cval po rosou pokryté louce. Pak ale přišly děti, a já jsem se ke koním už nedostala.

Na koně jsem ale myslela často, ale vždycky jen s tichým povzdechem: „Teď na to není čas.“ Až jednou, úplně neplánovaně, jsem při brouzdání po internetu v jezdeckém e-shopu klikla na „Koupit“.

Jezdecké boty. Černé, elegantní, voněly novým začátkem. Ležely pak doma několik dní, skoro výsměšně. Nakonec jsem se rozhodla: objednám si lekci. Jednu jedinou. Pro začátek.

Jako návštěva ze starých časů

První krok ke stáji byl rozpačitý. Nevěděla jsem, kam patří moje ruce, připadala jsem si jako návštěva ze starých časů. Koně se tvářili nedůvěřivě, a co si budeme, já na tom nebyla o moc líp.

Vysoké třmeny mi navíc připomněly, že má pružnost už není, co bývala. Svaly, které jsem ani netušila, že mám, se ozvaly hned po první vyjížďce. A druhý den? Chodila jsem, jako bych absolvovala maraton pozpátku. Ale něco se ve mně rozsvítilo.

S větrem ve vlasech a pískem v očích

Druhá jízda byla o něco jistější, třetí dokonce příjemná. A při čtvrté jsem se přistihla, jak se směju. Doopravdy. S větrem ve vlasech, pískem v očích, byla jsem to zase já. Dneska jezdím každou sobotu.

Vnoučata už mě nevnímají jen jako kuchyňskou výdejnu, manžel začal kontrolovat v předpovědi počasí „koňové soboty“ a já si říkám, že návraty nemusí být dokonalé, jen opravdové.

Našla jsem zpět sama sebe. A všechno to začalo jedním impulzem… a jedním párem jezdeckých bot.

Vrátila jsem se sama k sobě

Teď, když sedím v sedle, cítím se silnější než kdy dřív. Ne proto, že se všechno povedlo hned. Ale proto, že jsem se k sobě vrátila. Život po padesátce není o uzavírání kapitol. Je o tom, že si můžeme znovu napsat vlastní scénář.

Takový, kde hlavní roli hrajeme my samy. Každý víkend, když projíždím lesní cestou a slyším dech koně pod sebou, cítím, že mi čas něco vzal… ale dal mi víc. Klid, odvahu a vědomí, že to nejdůležitější začíná právě teď.

Vendula P., 49 let, Kolín