Roky jsem chodila do kanceláře a byla přesná jako hodinky. Osm třicet nástup, oběd ve dvanáct, odchod až po posledním e-mailu. Žádné stížnosti, žádné výmluvy. Jen jsem se necítila řádně ohodnocena.

Moje jméno se sice nikdy neobjevovalo v titulcích velkých projektů, ale bez mých pečlivě vypracovaných tabulek by polovina z nich vůbec nezačala.

Kromě toho jsem byla mámou dvou dospělých dětí, manželkou věčně zaneprázdněného a nabručeného muže a také tichým hybatelem rodinného života.

Všechny své potřeby jsem odsunula do pozadí. Nový kabát? Ten starý ještě drží. Masáž zad? Až bude čas. Ale ten čas nikdy nepřišel.

Až jednoho dne, po rozhovoru s kamarádkou u kávy, kde jsme tradičně mluvily o tom, co by „jednou“ bylo fajn, jsem se rozhodla, že to „jednou“ už přišlo…

Proč si neřekneš o přidání?

Ten impulz přišel dočista nečekaně, při obyčejné sobotní kávě s mojí kamarádkou Lenkou. Seděly jsme u kuchyňského stolu, smály se, probíraly dospělácké starosti našich dětí i manžele, kteří nám občas lezli na nervy, až se najednou dostalo i na práci.

Když jsem jí řekla, že už několik let zastávám víc úkolů než dřív, ale výplata zůstává stejná, zarazila se. „A proč si o přidání neřekneš? Proč vlastně ne?“ zeptala se přímo.

Pokrčila jsem bezradně rameny a měla pro ni klasickou odpověď: „Nechci dělat rozruch, nechci působit namyšleně.“ Lenka se jen usmála: „Neboj, to není drzost. To je sebehodnota.“

Nastal ten správný čas

Její slova ve mně tiše rezonovala ještě dlouho po odchodu. Vlastně to byla ona, kdo mi pomohl jasně formulovat tu větu. Ten večer byl stejný jako všechny předešlé.

Seděla jsem u kuchyňského stolu, v obýváku hrála televize, manžel u ní dřímal na kanapi, a pes chrápal pod židlí. Já jsem konečně sebrala všechnu svou odvahu a napsala na papír tuto větu:

„Nastal čas promluvit o mém ohodnocení.“ Znělo to sice jednoduše, ale když jsem ji následující den vyslovila před svým šéfem, třásl se mi hlas.

Měla jsem ale připravené všechny argumenty, v ruce tabulku se svými pracovními výsledky, a hlavně, měla jsem konečně pocit, že si to zasloužím.

Jen zvedl obočí a na chvíli zaváhal

I tak mi trvalo pár vteřin, než jsem ji dokázala vyslovit. Když se tak stalo, bylo na šéfovi vidět překvapení. Zvedl obočí, na okamžik zaváhal. Nejspíš nečekal, že zrovna já, ta spolehlivá, tichá síla v pozadí, přijdu s tak přímým požadavkem.

Ale místo odmítnutí přišlo něco jiného. Podíval se na mě a pak tiše řekl: „Víte, že bez vás by to tady nefungovalo tak hladce, že?“

A najednou jsem viděla, že si uvědomuje, co všechno pro firmu znamenám, že moje práce sice nevyčnívá, ale drží základy této firmy.

Ten moment pro mě znamenal mnohem víc než konečné číslo na výplatní pásce. Co k tomu ještě dodat? Dostala jsem přidáno a bylo to mnohem víc, než jsem doufala v těch nejsmělejších snech.

Právě jsem udělala něco důležitého

Ale hlavně jsem odcházela s pocitem, že jsem se postavila sama za sebe. Nepotřebovala jsem žádné vnější potvrzení o své hodnotě, to nejdůležitější jsem dala sama sobě.

Uvědomění, že mé zkušenosti, moje práce a já sama mám velkou cenu. Večer po schůzce jsem přišla domů lehčí o tíhu pochybností.

Když jsem manželovi mezi vařením večeře a zaléváním kytek řekla, že jsem si konečně řekla o přidání, zvedl oči od novin a podíval se na mě jinak než obvykle.

Ne jako na ženu, která drží chod domácnosti, ale jako na někoho, kdo právě udělal něco důležitého.

Ten večer jsem si objednala kabát

„To se mi líbí. Jsem na tebe pyšný,“ řekl tiše, ale spokojeně. Možná to byla jen krátká věta, ale v jeho pohledu byla nová úcta. A já?

Já jsem si uvědomila, že odvaha mění nejen čísla na výplatní pásce, ale i to, jak nás vidí lidé, kteří jsou nám nejbližší. A především jak vidíme samy sebe. Ještě ten večer jsem si objednala nový kabát. A přidala i tu masáž.

Přestala jsem šeptem odsouvat své potřeby

A další den ráno? Vzbudila jsem se s jiným pocitem než obvykle. Už dávno mi nešlo jen o ten kabát, který na mě čekal, nebo o myšlenku na uvolňující masáž. Bylo to něco mnohem, mnohem hlubšího, jako by se ve mně rozsvítilo nové světlo.

Připadala jsem si klidnější, silnější, a hlavně… viditelnější. V práci jsem se cítila mnohem jistější v kramflecích, doma jsem přestala šeptem odsouvat své potřeby na neurčito nebo na nikdy.

Ten jeden rozhovor u kávy otevřel dveře, které jsem se dlouho ani neodvažovala hledat, natož abych vzala za kliku. Možná to zvenku vypadalo jako malá změna. Ale uvnitř se začal přepisovat celý můj příběh.

Hedvika K., 52 let, Brno