Každý z nás může mít zvláštní schopnosti, když se jim náležitě a nezištně otevře.

Nikdy jsem ničím nevynikala. Pracovala jsem jako knihovnice, měla jsem dvě děti a jednoho manžela. Ačkoli jsem si občas přečetla něco o energiích, aurách nebo čakrách, zůstávala jsem nohama pevně na zemi. Pak mě požádala o pomoc moje kamarádka Dáša.

Doteky přinesly uvolnění

Chtěla po mně, abych jí promasírovala záda. Bránila jsem se, že nejsem žádná masérka, ale kamarádka na tom trvala. Položila si polštář na opěradlo židle a sedla si přede mě.

Jemně jsem jí přiložila ruce na lopatky a začala kroužit palci, jak jsem to kdysi viděla ve videu. Ale už po pár vteřinách mě zarazil zvláštní pocit. V konečcích prstů mě začalo brnět. Ne bolestivě, spíš jako jemné mravenčení. Cítila jsem teplo.

Přesně v místech, kde si Dáša stěžovala na bolest. Bylo to zvláštní, protože kamarádku vše bolet přestalo. Od té chvíle se to opakovalo, například u dcery. Ta si přišla postěžovat na bolest hlavy po dlouhé směně.

Položila jsem jí ruce na spánky – a během pár minut se jí ulevilo. Začala jsem si všímat, že cítím, když je někomu „něco“. Ještě než promluví, jako by se z něj na mě valila tíha. A když jsem se ho dotkla – často jen tak, mimoděk – něco mezi námi proběhlo.

Jako výboj, co zklidňuje. Lidé mi začali říkat, že mám léčivé ruce. Dlouho jsem si to nechtěla připustit. Pak jsem ale šla na seminář, který vedla žena, co se věnovala energetickému léčení.

Zázraky neumím, ale funguje to

Řekla mi jednoduchou větu, která mi v hlavě zůstala dodnes – že každý máme dar, jen ne každý se dožije chvíle, kdy ho rozpozná. Neříkám, že umím zázraky. Nejsem léčitelka v bílém plášti, nevidím do duší. Dnes už to beru jako součást sebe.

Vím, že dotek může být víc než pouhý fyzický kontakt. Nepotřebuji tomu dávat nálepku. Neřeším, co si o tom kdo myslí. Vím jen, že v mých rukou se něco probudilo. Ne darem shůry, ale tím, že jsem konečně zpomalila – ustoupila světu a naslouchala sama sobě.

Helena B. (59), Přerov