Svoji životní lásku jsem našla v nemocnici.

V devatenácti letech jsem se dostala do nemocnice. V den zkoušek na vysokou školu jsem omdlela a musela mě odvézt záchranka.

Vyšetření ukázalo skrytou dlouhodobou nemoc, naštěstí nic nevyléčitelného. Musela jsem ale zůstat několik týdnů v nemocničním ošetření, což byl pro mě šok.

Hned se mi líbil

Kluka jsem v té době žádného neměla, s jedním jsem se rozešla půl roku před maturitou. Skoro každý den mě v nemocnici někdo navštěvoval. Nikdo z lékařů mi ale neřekl, kdy budu moci jít domů. Na pokoji se mnou byly většinou starší ženy…

tedy nebyly vyloženě staré, ale přece jen mezi námi panoval generační rozdíl, který se projevoval tím, že jsem zůstávala stranou „kolektivu“. Kromě toho se žádná z žen dlouho nezdržela, střídaly se celkem rychle.

Moji pozornost jednoho dne upoutal mladý kluk v bílém plášti. Když jsem ho potkala na chodbě, hezky se na mě usmál. Přemýšlela jsem, kdo to může být a co tu dělá. Na doktora byl příliš mladý.

Zeptala jsem se Martiny, což byla sestřička, se kterou jsem vycházela nejlíp. Vysvětlila mi, že se jedná o mladíka, který je v nemocnici na náhradní civilní službě místo vojny.

Jmenuje se Olda a je to prý takový hodný pohodář. Každopádně setkání s ním pro mě znamenalo změnu. Hodně jsem o něm přemýšlela a po dalším střetnutí na chodbě jsem si uvědomila, že jsem se zamilovala.

Přinesl mi obálku

Ten cit se dal samozřejmě přičítat i nudě z průběhu nemocničních dnů. Myslím však, že by mě Olda zaujal, i kdybych ho potkala v jiném prostředí a za příznivějších okolností. Jak jsem zanedlouho zjistila, zaujetí bylo vzájemné.

Zanedlouho jsme se dali do delšího povídání. Martina měla pravdu, z Oldy opravdu vyzařovalo něco příjemného a pozitivního, co mi zvedlo náladu o sto procent.

Z Martiny jsem si učinila svého spojence a dozvěděla se tak, že Olda s nikým momentálně nechodí. Řekla mi i to, že se mu prý líbím. Navázat bližší vztah s Oldou mi po tomto rozhovoru ale už nepřipadalo tak nemožné a nereálné.

Jednoho odpoledne, kdy venku zuřila letní bouřka a hustě pršelo, přišel za mnou Olda na pokoj. Moje spolupacientka právě podřimovala. Olda mi předal obálku a zase odešel.

Uvnitř byly několik vtipů pro zasmání, krátká básnička a především pěkná slova o mně. Sestavila jsem odpověď Oldovi v podobném duchu a rozhodla se mu jí druhý den předat.

Řekl mi, že čekal, že udělám něco podobného. Naše „korespondence“ pak pokračovala dál. Každý den jsem se mohla těšit na Oldův dopis a celý večer jsem pak sestavovala já na oplátku ten svůj.

Najednou se mi domů nechtělo

Cítila jsem, že ta nenápadná láska má vliv i na můj zdravotní stav. Znamenalo to pro mě, že se konečně vrátím do normálního života, ale mně v tu chvíli napadla jediná věc: jak mi bude líto ztráty mého denního kontaktu s Oldou.

Den, po kterém jsem tak dlouho toužila, přišel nečekaně brzy. K mému zármutku Olda zrovna nebyl v nemocnici – měl tři dny volno a odjel mimo Brno. Pomyslela jsem si, že se ani nestačíme rozloučit.

Když pro mě rodiče přijeli, aby mě odvezli domů, divila se máma, že nemám takovou radost. U brány nemocnice jsem si s hrůzou uvědomila, že jsem pod polštářem nechala všechny Oldovy dopisy.

Omluvila jsem se, že se musím pro něco důležitého vrátit a téměř utíkala zpátky do pokoje, kde jsem strávila tolik letních dnů. Dorazila jsem pozdě. Postel už byla uklizená. Do očí mi vhrkly slzy.

V tom se za mnou ozvala Martina, jestli něco nehledám. S úsměvem mi podávala balíček dopisů od Oldy. Byl tam jeden dopis navíc, jen pár slov, ale pro mě měl cenu nejvzácnějšího pokladu.

Obsahoval i telefonní číslo, na které jsem mu měla zavolat. Udělala jsem to, setkali jsme se i mimo nemocnici a jsme spolu dodnes, i po více než čtyřiceti letech!

Iveta K. (55), Brno