Dnes už vím, že některá místa mají svoji vlastní paměť.

Po rozvodu už jsem nikoho nehledala. Zůstala jsem sama a rozhodla se změnit místo i životní styl. Vzala jsem všechny úspory a koupila jsem si malý starý domek na samotě, kousek od lesa, asi pět kilometrů od jedné moravské vesnice.

Začaly se dít divné věci

Ten dům působil tajemně už na první pohled. Byl postaven někdy v devatenáctém století, obrůstal ho břečťan, a když jsem ho poprvé viděla, obklopovala ho mlha. Přímo u domu rostla stará obrovská vrba.

Někoho by takový pohled mohl odradit, mě se ale naopak to místo okamžitě zalíbilo. Připadalo mi, jako by mě ten dům volal. Tehdy jsem to připisovala své intuici. Hned první noc po nastěhování jsem nemohla usnout.

Neměla jsem strach, ale rušily mě zvláštní zvuky. Ze stěn se ozývalo praskání a chvílemi mi připadalo, že někdo chodí na půdě. Připisovala jsem to stáří domu. Potom se ale začaly dít další zvláštní věci.

Každou noc ve stejnou hodinu, zhruba ve tři čtvrtě na jednu se ozýval tichý šepot. Nedalo se rozpoznat, co říká, znělo to, jako když se někdo modlí. Nejprve jsem si myslela, že je to jen nějaký zvukový klam.

Zkusila jsem si ale vše nahrát na magnetofon a opravdu to tam bylo. Slovům jsem nerozuměla, zdálo se mi, že je to česky, ale někdy z dávnější doby.

Dveře, které tam neměly být

Začala jsem mít podivné sny, které se opakovaly. Nejčastěji jsem v nich stála na půdě domu, kde uprostřed místnosti viselo zrcadlo, které ale nic neodráželo. V jeho rámu byla vyryta nějaká jména.

Ve snu jsem se k tomu zrcadlu blížila s nataženou rukou a pak se vždy ozval srdcervoucí výkřik, po kterém jsem se probudila. Rozhodla jsem se vypátrat, co ten sen může znamenat. Zapátrala jsem v místní kronice a ptala se zdejších lidí.

Jeden starý pán mi řekl, ať si dům nechám posvětit nebo raději odejdu. Prý v něm něco zůstalo – něco z minulosti. Postupně jsem si zaznamenávala všechny podivné jevy: stíny, které se pohybovaly na stěnách, podivné vůně jako od spáleného vosku.

Potom jsem objevila dveře na půdu. Zvláštní bylo, že tam podle původních plánů vůbec neměly být. Půdu měl dům uzavřenou – přístupná byla jen zvenčí. Dveře jsem ale jednou ráno prostě našla, jako by se objevily přes noc. Byly staré, se železnou klikou. A za nimi schody – rozvrzané a pokřivené.

Starý zápisník mi napověděl

Vzala jsem svíčku, protože světlo tam nefungovalo. Uprostřed místnosti viselo zrcadlo, přesně jako ve snu. Nebylo však prázdné. Odráželo místnost, ve které jsem byla.

Za mnou stála žena, bledá, v černých šatech a s vyhaslýma očima. Řekla mi, že jsem jí slíbila, že ji nenechám samotnou. Utíkala jsem dolů, dveře jsem za sebou zabouchla a zabednila je. Měla jsem pocit, že jsem se zbláznila.

Pak jsem ve sklepě objevila starý zápisník a v něm svoje jméno. Zápisník byl datován z roku 1895 a patřil ženě, která se jmenovala Marie, stejně jako já. Poslední záznam pocházel ale od jejího manžela. Psal, že Marie odešla na půdu, odkud ji někdo volal.

Prý se jednalo o její sestru, která zemřela před lety, a zrcadlo jí mělo otevřít cestu. Od toho dne jsem věděla, že v tom domě nejsem náhodou a že jsem se do toho místa vrátila, protože jsem tu v minulém životě žila.

Moje duše tu měla něco nedořešeného. Věřím, že dům mě přivolal, protože potřeboval, abych se vyrovnala s tím, co se kdysi stalo. Dnes v tom domě stále bydlím a naučila jsem se s tím místem pracovat.

Studuji energetické pole, archetypy, paměť prostoru. A někdy, když je noc nejčernější, zapálím svíčku, stoupnu si před zrcadlo… a poslouchám.

Marie S., (55), Beskydy