Spojence jsme v sobě našli hned a vydrželo nám to celý život.
Když jsem chodila do druhého ročníku střední školy, onemocněla jsem a musela jsem kvůli tomu přerušit studium. Čekalo mě opakování celého roku. Bylo mi to líto, protože moje původní třída byla moc fajn, což se o té stávající prohlásit nedalo.
S bývalými spolužáky jsem se sice vídala, ale chyběli mi. S těmi mladšími jsem měla jenom problémy. Nevzali mě nikdy plně mezi sebe. Připadali mi povrchnější, hloupější… jako by mezi těmi dvěma třídami nebyl rozdíl jednoho roku, ale celé generace.
Nejprve nás jen dávali dohromady
Po Novém roce se ta „skvělá“ třída rozrostla o nového kluka, který se přistěhoval s rodiči. Okamžitě jsme jeden v druhém poznali a našli spojence. Ani Tomášovi se nepodařilo zapadnout do kolektivu.
Jakmile odmítl první mejdan se slovy, že na takové věci moc není, věděla jsem, co bude následovat: zápis na pomyslnou černou listinu. Nyní jsme tedy hráli roli vyvrhelů oba dva. Tomáš si mé role povšimnul hned v první dny.
O jedné z přestávek za mnou přišel a navrhl, že by si ke mně mohl přisednout. Bylo jen logické, že nás pak celá třída dávala dohromady. Nám to ale připadalo jako dobrý nápad a opravdu jsme spolu začali chodit.
Tomáš byl sice o rok mladší než já, ale rozumově ostatní daleko převyšoval. Ve věku tedy problém nebyl, bála jsem se spíš, že nějakými citovými zápletkami ztratím ve třídě jediného spojence a kamaráda, kterého mám.
Scházeli jsme se mimo školu
Nakonec jsem souhlasila s tím, že náš vztah zatím budeme držet v tajnosti. Působilo to sice trochu legračně, neboť si ostatní dávno mysleli, že spolu doopravdy chodíme.
Domnívala jsem se však, že jakmile dáme najevo skutečnou lásku, vystavíme ji tím většímu ohrožení. Vzhledem k tomu, že v Praze není anonymita žádný problém, mohli jsme se scházet mimo školu bez problémů.
Povídali jsme si o všem možném, jednomu tématu jsme se ale vyhýbali: škole. Nechtěli jsme si připomínat místo, kde se necítíme dvakrát nejlíp a kde jsme si navzájem oporou a hlavním důvodem, proč všechno snášíme bez šrámů na duši.
Trávili jsme pak spolu většinu jarních sobot a nedělí. Jen občas jsem šla navštívit někoho z bývalé třídy, ale tím, jak jsem ztratila přímý kontakt s kolektivem, už bohužel pomalu přátelství z prvního ročníku odeznívala. Tím víc jsem se upnula na Tomáše.
Po rvačce se spolužáky přišel slib
Přišel konec školního roku a s ním třídní oslava. Pro některé lidi ze třídy to byla „událost“. Bohužel ji využili k tomu, aby si z nás dvou udělali terč posměšků a hrubého vtipkování. Tomáš si to nenechal líbit.
S klukem, který na nás nejvíc dorážel, se pustil do křížku. Nejprve slovně, potom do sebe začali vrážet a nakonec to skončilo rvačkou. Tomáš měl jasně navrch, nejen kvůli spolužákově opilosti, ale i díky fyzické převaze.
Když bylo jasné, že vyhrává, přispěchali neúspěšnému útočníkovi na pomoc ostatní. Proti přesile se Tomáš už bránil hůř. Neváhala jsem a do bitky se zapojila také. Tím jsem všechny překvapila. Nikdo se nechtěl shodit tím, že by se pral s holkou.
Rvačka proto skončila. My s Tomášem jsme raději odešli. Právě v ten den jsme si slíbili, že nás už nikdy nic nerozdělí. Vnímala jsem, že naše láska dokáže překonat všechno, co se nám postaví do cesty.
Nemýlila jsem se, protože to krásné, co začalo spojenectvím dvou třídních „černých ovcí“, pokračovalo uzavřením manželství, založením rodiny, výchovou dvou úspěšných dětí a klidným podzimem života.
Veronika L. (60), Praha
Tý jo, to je fakt super jak to dopadlo! Láska je asi fakt mocná věc, když to takhle překoná všechny ty překážky.
Je fascinující, jak důležité vztahy mohou vzniknout v období změn a těžkostí. Přeji vám i nadále pevný a krásný vztah.
Jéé, tak to je fakt super příběh! Někdy se taková setkání stávají a člověk si ani neuvědomí, jakou mají sílu až do chvíle, kdy se otočí zpět na svůj život.
To je krásný příběh, Veroniko! Je úžasné, jak silná přátelství a láska mohou vzniknout za takových okolností. Přeji vám mnoho dalších šťastných let spolu!