Aprílové žertíky mohou být velká legrace, ale když to přeženete, napáchané škody už nikdy nevezmete zpátky.
V mládí jsem aprílové žertíky zbožňovala. Měla jsem smysl pro kanadské žertíky, a proto jsem se na 1. duben vždycky pečlivě připravovala. Později jsem na tento bláznivý zvyk rezignovala.
Bylo to v době, kdy jsem měla malé děti, rodinu a starosti. Vzpomněla jsem si na něj až ve chvíli, kdy se můj syn Adam oženil, pořídil si rodinu s ženskou, kterou jsem nemohla vystát. Jmenovala se Zuzana. Nerozuměly jsme si.
Daneček
Když se syn ženil, nebyla jsme z toho nadšená. Ale říkala jsem si, že se snacha třeba časem změní. Nestalo se tak. Za rok se narodil můj vnuk Daneček, a já byla šťastná babička. Jenže vnuk se povedl po své matce a Zuzana mi pila krev víc než kdykoli předtím.
Můj syn měl rozhodně na lepší partnerku. A pak přišel ten 1. duben! Moje kamarádka, která byla ředitelkou v dětském domově, mi tehdy do toho mého neradostného rozpoložení zavolala, jestli bych si nevzala domů na víkend jednoho chlapce, malého Pavlíka.
Nebylo to poprvé, ten kluk byl moc milý a rády jsme si ho braly domů na víkendy – my, co jsme pro ten dětský domov pracovaly.
Tatínek?
Hned ráno mě vyvedl soused aprílem a v tu chvíli mě to napadlo. Po snídani jsem vyrazila s Pavlíkem ke snaše. Věděla jsem, že syn v tu dobu nebude doma.
„Nezlob se,“ řekla jsem jí hned mezi dveřmi, „Chtěli jsme tady s Pavlíkem jen pozdravit jeho tatínka, myslela jsem, že je doma!“ Zatímco snacha stála jako solný sloup, já odcházela spokojená. Malý Pavlík nevěděl, jaká hra se hraje, Daneček taky ne.
Byla jsme připravená na to, jak posléze, až mi bude syn volat, zařvu do telefonu: „To byl apríl!“ A budu se hlasitě smát. To se ale nestalo. V rodině mého syna zavládla tichá domácnost, která vedla až k rozvodu.
Marně jsem vysvětlovala, že to všechno byl jen vtip. Hloupý vtip. Snachy jsem se sice zbavila, můj syn je ale od té doby sám.
Hana (63), Karlovarsko