Na malou Kačenku nikdy nezapomenu. Tvrdila, že mě dávno zná. Opravdu jsem se kdysi kamarádila s dívkou jako ona, pak se ale stala tragédie…

Děti si údajně pamatují různé zážitky ze svého předešlého života, které později zapomenou. To se píše v knihách o reinkarnacích. Nevím, co je na tom pravdy, ale já jednou potkala holčičku, která mě děsila tím, co mi vyprávěla. Nejen o sobě, hlavně o mně. Nejstrašnější na tom bylo, že to byla všechno pravda.

Pamatuješ?

Najednou seděla vedle mě v zahradní restauraci, kam jsem si zašla s kamarádkou na dvojku. Podívala se mi do očí. Z toho pohledu mě zamrazilo. Ty oči jsem už někde viděla, jen jsem si nedokázala vzpomenout, kde?

„Pamatuješ, jak jsme si hrály spolu na hrázi u rybníka?“ řekla najednou. „Spadla mi panenka do vody, chtěla jsem ji zachránit, skočila do vody a… pak už byla jen tma.“ Koukala jsem na ni zkoprněle. Byla to totiž pravda.

Když mi bylo šest, chodila jsem do první třídy s Anežkou. Seděly jsme spolu v lavici a kamarádily se. Přesně tak se tehdy utopila. Lovila svou panenku z vody. Běžela jsem tehdy pro pomoc, ale bylo pozdě, když ji vytáhli!

Do stodoly

Myslela jsem si, že jí to někdo z vesnice vyprávěl. Ona ale mluvila dál, že se teď jmenuje Kačenka a má moc ráda maminku i tatínka. Jen mě pořád hledala, a když mě teď našla, musí mi říct, že mi ten prstýnek tehdy ukradla ona a schovala do stodoly.

Je pod cihlou ve výklenku. Koukala jsem na ni neschopna cokoli říct. V tom přišla její maminka: „Jdeme, Kačenko!“ Nastoupily do auta. Holčička na mě ještě zamávala. Nemohla jsem vyhnat to setkání z hlavy. Nakonec jsem šla k domu, kde Anežka bydlela.

Rodiče se po její smrti odstěhovali, ale dům i stodola stály jako dřív. Jen měli jiného majitele. Ten měl naštěstí pochopení. Vlezla jsem do stodoly a šla k výklenku.

Uvolněná cihla tam byla. Zvedla jsem ji. Ležel pod ní malý kroužek, úplně zčernalý, s drobným kamínkem. Můj prstýnek z pouti!

Jana (62), Příbram