Já i Ivan jsme měli za sebou nevydařené vztahy, a z nich každý dvě děti. Společně pak další dvě. A zvládat to všechno bylo někdy nad naše síly.

Naše životy se prolnuly, když mi bylo pětatřicet a jemu téměř čtyřicet. Byla to sympatie na první pohled. Potkali jsme se v zaměstnání, kde Ivan už pracoval dva roky, a já tam nastoupila po druhé mateřské.

To už se hnalo moje manželství k bouřlivému konci. Ivan byl pro mě během rozvodu velkou oporou. Když jsem ho představila svým dvěma malým synům, hned si ho zamilovali.

Jsme na tom stejně

Karlík i Matýsek se v novém „strejdovi“ viděli, Ivan to s dětmi prostě uměl! Když mi po dvou měsících našeho randění přiznal, že je rozvedený, a má také děti dvě, podobně staré jako ty moje, nemohla jsem mu nic vyčítat. Prostě jsme na tom byli oba stejně.

Nakonec jsme se vzali. Kaž­dý druhý víkend si bral své dvě děti a s těmi mými jsme vyráželi na vesnici k mé matce. Ta měla široké srdce a velké pochopení. Všechny čtyři děti si kupodivu rychle porozuměly.

Dětí jako smetí

Když se nám narodil společný syn Míša, byli jsme šťastná rodina. Konečně jsem měla pocit, že jsem našla toho pravého muže, na kterého jsem celý život čekala. A když se nám posléze narodila ještě dcera Markétka, nechybělo naší radosti už vůbec nic.

Jenže člověk asi nemůže mít všechno, vždycky přijde nějaká komplikace! A ta se objevila u našich dětí. Jak naše dvě společné děti rostly, jako by na ně ty z našich předchozích vztahů začaly žárlit.

Prázdniny i ostatní chvíle volna, kdy se sešly všechny naše děti pohromadě pod jednou střechou, se proměnily v peklo na zemi. Naše děti se mezi sebou rvaly jako koně! A nedalo se tomu dost dobře zabránit. Všechny naše výtky, zákazy i prosby byly zbytečné.

Naopak se mi zdálo, že vše jen zhoršovaly. Synové z mého prvního manželství mi pak nejednou vytkli, že jejich mladším sourozencům nadržuji. Museli jsme jen zatnout zuby a to pekelné období přečkat.

Když děti vyrostly, nabraly rozum a postupně vylétly z hnízda, nastalo najednou v naší domácnosti nádherné ticho a klid. Konečně jsme seděli s Ivanem na terase naší chalupy a užívali si zpěv ptáků a ševelení vánku ve větvích stromů.

A je ještě hůř!

Říkali jsme si, jak se máme konečně dobře a užíváme si zasloužený důchod. Jenže to nám nebylo přáno dlouho. Najednou se totiž roztrhl pytel s vnuky, našich šest dětí jako by se snažilo dohnat deficit porodnosti celého národa.

A my jsme byli pro ně ideální variantou jako chůvy na hlídání, kterým každou chvíli přivezli kočárek nebo nejlépe dva či tři najednou. Dneska už máme vnuků osm, a pět už jich prochází obdobím, kdy neposlouchají vůbec nikoho.

Vztekají se, a co víc, rvou se mezi sebou podobně, jako kdysi jejich rodiče. Prázdniny jsou pro nás noční můrou, protože přijedou nejméně na dva, tři týdny všichni naši vnoučci najednou. Teď se už nejspíš klidu nedočkáme.

Tereza (73), Jindřichův Hradec