Moje máma se tehdy bála, že se už nestihnu vdát a zůstanu na ocet. Ale osud se nade mnou ještě slitoval a dopřál mi lásku jako z románů. Našla si mě, když jsem ji nejméně čekala.
Táhlo mi už na čtyřicet, když jsme se seznámili, a to ne zcela tradičním způsobem. Jela jsem jako vždy z práce na kole. Byl pěkný předjarní den, nezvykle slunečno. Šlapala jsem po úzké asfaltce, když tu si všimnu, že za mnou jede nápadně pomalu auto.
Trochu jsem se lekla, nikde ani živáčka, do vsi zbývalo pět nebo šest kilometrů. Ohlížela jsem se a nervózně ječela: „Co je? Co se děje?“ Chlap stáhl okýnko a volá: „Slečno, můžu vás pozvat na rande?“ Asi se zbláznil.
„Prosím vás, jaká já jsem slečna,“ štěkla jsem. „A teď zmizte, nebo zavolám policii.“ Nevím však, jak bych muže zákona zavolala, o mobilu se mi tehdy ani nesnilo.
V tom se objevila babička s hráběmi, doteď jsem si jí nevšimla, přiběhla jako divoženka odněkud z polí. „Okamžitě jí dej pokoj, nemravo!“ vřískala. S hráběmi se řítila na automobil.
Chlap se vyděsil, přidal plyn a zmizel za zatáčkou. „Děkuji vám,“ volala jsem vděčně. „Rádo se stalo, děvenko,“ odpověděla a zamávala mi.
Spletl jste se
Chlap i s tou svou škodovkou ale nebyl daleko, čekal u cedule s názvem naší vesnice. „Teď už se mě snad nebojíte,“ usmíval se. Vystoupil a letěl se mi představit. Slezla jsem z kola a také se představila.
„Máte tady bojovný lidi, ta paní mi málem rozmlátila auto hráběma,“ postěžoval si. „Já vám přitom jen chtěl ve vší slušnosti říct, že se mi líbíte a že bych vás rád pozval někam na kafe.“ Udiveně jsem kroutila hlavou.
Odhadovala jsem ho tak na sedmadvacet. „Spletl jste se, mladý muži. Jsem na vás moc stará. Bude mi čtyřicet, víte? Příště si musíte tu, kterou zvete na schůzku, lépe prohlédnout.“
Jedno rande
Divil se, připadalo mi, že upřímně. „Vám že bude čtyřicet? No to bych nevěřil!“ Pak rozhodl: „Koukněte, kašlem na věk. Vždyť můžeme jen zajít na kávu a popovídat si.“ Tak se snažil, že jsem neměla srdce jej odmítnout. Navíc byl moc milý.
A tak jsem si řekla, proč ne! Nebyla jsem nejmladší a stále jsem žila sama, za jedno rande nic nedám. Myslela jsem, že to bude jen románek, že to nemůže dlouho vydržet, ale do roka byla veselka a společné stěhování.
Moje máma skákala radostí, myslela si, že zůstanu na ocet. Také jsem si to myslela. Avšak díky oranžové škodovce, která mě cestou z práce sledovala, všechno dopadlo, jak mělo.
Gabriela (65), České Budějovice
Na tohle fakt koukám! Škodovka a rande v jednom – to je jak z filmu. Jsem ráda, že to dobře dopadlo a že Gabriela našla svého pravého.
Jé, to je romantický příběh! Já bych asi měla strach, když by mě sledovalo auto, ale nakonec to dopadlo krásně. Osud je vážně kulišák!
Několikrát jsem se setkala s nečekanými okamžiky osudu, stejně jako Gabriela. Láska si nás vždy najde tím nejpřekvapivějším způsobem, tak hurá do života s otevřenou myslí!