Jen co starý pán zemřel, rozezněl se naší vesnicí smutný hlas kostelního zvonu. Spustil se sám od sebe. Nemohli jsme to pochopit, tou záhadou žilo dlouho celé okolí.

Bylo přesně půl druhé odpoledne, když ten muž zemřel. V ten samý okamžik se rozezněl umíráček v nedalekém kostele, který byl dominantou celé vesnice. Pan farář, který dal mrtvému poslední pomazání, se polekaně ohlédl směrem, kterým stál kostel.

A pak pohlédl na mě. Byl jsem zdejší kostelník už řadu let. „Umíráček!“ zašeptal farář a pohlédl na třetího člověka, který byl v tu chvíli s námi. Na pana doktora, který jako první konstatoval smrt. Po těle mi naskočila husí kůže.

Kdo zvoní?

„Kdo zvoní?“ ptal se farář. Ta otázka patřila mně. Pokrčil jsem rameny. „On někdo věděl, že ten muž umírá?“ tázal se dál farář a pohledem přeskočil na doktora.

„Pan Dvořák žil sám, nikdo se o něho nezajímal a obráceně, žil tu jako trosečník na pustém ostrově!“ odvětil doktor. Nedělním odpolednem zněl naříkavý hlas umíráčku dál. Do kostela to bylo, co by kamenem dohodil. Běžel jsem tam, jako kdyby mi za patami hořelo.

Dveře kostela ale byly zamčené. Odemkl jsem, jak nejrychleji jsem dovedl. Doslova jsem vyběhl na půdu a poslední metry zdolal po krátkém žebříku. Ocitl jsem se v hlásce čtvercového půdorysu. Prostor zaplňoval složitý přístroj na hodiny na věži.

Nahoře visely dva zvony. Jeden z nich byl v činnosti. Nikde nikdo nebyl. Zvon se musel spustit sám! Byl jsem natolik zkoprnělý, že jen stál s otevřenými ústy a naslouchal zvonění. V kostele se nic neztratilo! Žádné stopy vloupání!

Prostě nic, co by ukazovalo na neznámého pachatele. Ale i kdyby, proč by spustil umíráček? Jak mohl vědět, že pan Dvořák právě umřel?

Sám smrťák

Nejbližší neděli pan farář ještě před mší zašel do hlásky a pokropil zvon svěcenou vodou. Mezi lidmi se to, co se před několika dny odehrálo, velmi rychle rozneslo.

A jak už to tak s vesnickými drby a bujnou fantazií bývá, kaž­dý si něco přisadil. A tak vznikla historka jako z hororu. Umíráček údajně rozezněl sám smrťák.

Zase se ozval

Někdo ho prý i viděl. A měl jsem to být nakonec já, kdo smrťáka vpustil do kostela! Lidské klevety bubnovaly na poplach! Celá příhoda se donesla až za hranice naší vsi. Z krajského města dokonce přijel biskup, ke kterému se nějaké povídačky také donesly.

Osobně si zvon prohlédl. Prohlásil, že se zcela jistě nešlo o zabloudění smrťáka do našeho farního kostela. Na zastavení celé té fámy ale už bylo pozdě. Narostly jí křídla! Na další mši se dostavilo tolik zvědavců, že se nevešli do kostela.

Každá fáma má ale naštěstí jepičí život, a tak celé to šílenství za pár týdnů pominulo. Asi půl roku nato, ale zemřel v naší vesnici další člověk. Umíráček se sám zničehonic rozezněl pár chvil poté, co pan doktor konstatoval smrt.

Tentokrát jsem do kostela radši nepospíchal. Hlavně proto, aby nikdo neviděl, že do kostela vcházím, a nepřišel na to, že si zvon zase žije svým vlastním životem! Nechal jsem si tuhle záhadu raději pro sebe, i když mi dodnes nedá spát.

Petr (58), Pardubice