Můj manžel přijal tu brigádu před několika lety. Pozdě se dozvěděl, proč všichni před ním s prací tak rychle skončili. Na hřbitově snad straší.
Nebylo to za moc peněz, v ten čas jsme ale na tom byli dost bídně, tak jsme si nemohli vybírat. „Blanko, já tu práci vezmu, přece se nebudu bát mrtvých, vždyť to je směšné.
Živých se má člověk bát!“ bušil se můj Pepík do hrudi srdnatě, a když vyrazil na svou první šichtu na hřbitov, dal si na cestu velkého panáka. „Vykopu ten hrob a do deseti večer mě tu máš,“ tvrdil. Ještě jsem ho viděla, jak se baví před domem s kamarádem.
Něčemu se smáli. Pak se můj muž otočil a důležitým krokem vyrazil k místnímu hřbitovu. Už se začínalo stmívat. Šla jsem si postavit na kafe a připravit si všechno na večeři. Až se manžel vrátí po té těžké práci, bude mít určitě hlad jako vlk! To mi bylo jasné!
Usadila jsem se s kávičkou k televizi a zabrala se do zpráv. Byly to zase samé horory, co se dělo u nás i ve světě.
Tak jsem se zakoukala v jednu chvíli do krimi zpráv, že jsem vyjekla úlekem, když začaly odbíjet naše kukačky v kuchyni. Bylo osm. To se zavírá hřbitov a můj Pepík začne kopat. Říkala jsem si.
Proč ta znamení?
Hodiny odbily deset, pak půl jedenácté − a manžel stále nikde. V jedenáct jsem už začala být nervózní. Tehdy jsme mobily ještě neměli, jinak bych mu volala. Takhle jsem musela trpělivě čekat, protože mi nic jiného nezbylo.
Po jedenácté se začaly dít navíc nepříjemné věci. Nábytek různě ťukal, slyšela jsem škrábání na sklo v obýváku, kde nikdo nebyl, pak se sesunuly na zem videokazety, co ležely na skříňce. Když jsem je zvedala, vypadla mi z rukou ta s filmem, který se jmenoval:
„Zombie − den D přichází“. To mi na optimismu a dobré náladě nepřidalo. Začala jsem mít najednou divný pocit, neblahé předtuchy a posedl mě strach! Kde ten Pepík tak dlouho je? Jak se člověk k něčemu upne, začne si mozek vymýšlet hrozné scénáře.
Najednou jsem měla dojem, že se manželovi něco stalo. A hned mi začala nabíhat různá znamení, která od rána přicházela a my je nevnímali. No − možná to znamení nebyla, v tu chvíli jsem je však viděla jako naprosto zřetelná. Kdybych neměla strach, vydala bych se za manželem na hřbitov!
Muž v černém
Když se přiblížila půlnoc, už jsem nevydržela a šla k sousedům. Chtěla jsem poprosit souseda Vildu, zda by nešel na hřbitov se mnou. Sousedka mi povídá, že Vilda doma není. Kolem desáté za ním prý přiběhl můj muž, že potřebuje pomoc.
Nemůže najít původní kostru, která měla být v hrobě, jenž vykopal. Hrob nikdo neplatil, tak byl zrušen. Kostra ale musela pryč, než se do hrobu, který má nového majitele, dá rakev s novým nebožtíkem.
Když jsem sousedce vylíčila všechna neblahá znamení toho dne, oblékla se a vyrazily jsme na hřbitov spolu. Své muže jsme potkaly v polovině cesty, běželi, jako by jim za patami hořelo.
Sotva jsme jim stačily, a jak to byli vždycky velcí neznabohové, tak se křižovali. Doma pak tvrdili, že když spolu hledali kostru původního nebožtíka, najednou jim někdo poklepal na rameno. Ve vykopané jámě vedle nich stál muž v černém, byl bledý a zapáchal.
Zeptal se jich: „Hledáte mě snad?“ Pepík s Vildou nečekali, zahodili lopaty a běželi. Dnes si zpětně říkáme, jestli si z nich neudělal legraci nějaký soused, který je sledoval.
Blanka (60), Liberecko
Ani si nechci představit, co bych dělala, kdybych dostala takové znamení, jako ty s tou videokazetou. Je dobré vědět, že nakonec vše dobře dopadlo.
Nádherně napsáno, úplně jsem se vžila do těch děsivých chvil. Musel to být opravdový adrenalin, každopádně rozumím, jak potřeboval vydělat.
To je opravdu silný příběh! Obdivuju, jak to tvůj Pepík zvládnul, bojím se i při pomyšlení na hřbitov za tmy.