Osud některých lidí může být předem daný už v době dospívání.

Do té doby, než se stala ona nehoda, jsem měla celkem šťastný a bezproblémový život. Když mi bylo třináct a půl, byla jsem na návštěvě u příbuzných. Došlo tam k výbuchu plynu. Nikdo to nezaplatil životem, mně ale zůstaly trvalé následky v podobě jizev.

Do plavek jsem nikdy nešla

Popáleniny se naštěstí vyhnuly mojí tváři, ale hodně zasáhly mé dolní končetiny a oblast břicha. Zažila jsem rovněž krutý psychický šok. Ze zranění jsem se dlouho vzpamatovávala. Nějaký čas jsem naivně věřila, že jizvy, které mám, čas nějak vyhladí.

Jak ubíhaly měsíce a roky, přestala jsem doufat a upadla do deprese. Pro dívku v citlivém věku, které záleží na tom, jak vypadá, to byla katastrofa. Měla jsem celkem hezkou tvář a kluci o mě projevovali zájem.

Nyní jsem byla v situaci, kdy se nikdy nebudu moci ukázat v plavkách a uvědomila jsem si, že si budu jen těžko hledat partnera. Střídavě jsem nad sebou pociťovala lítost a znechucení. Bylo mi jasné, že moje jizvy odradí většinu mužů, možná všechny.

Propásla jsem příležitost

Bolelo mě, že moje kamarádky měly vztahy, vdaly se, založily rodinu. Já jsem zůstávala sama. O mých jizvách většina lidí nevěděla a tak mě měli za uzavřenou samotářku. Smířila jsem se s touhle rolí. Vztahům jsem se nadále bránila, i když příležitosti byly.

Odmítla jsem například i hodného kamaráda z práce, se kterým jsem občas zašla do kina nebo do divadla. Neměla jsem odvahu překročit jisté hranice a odhalit mu své jizvy. Po několika měsících to vzdal a našel si jinou partnerku.

Když jsme se pak po mnoha letech potkali, řekla jsem mu, co mi bránilo ve sblížení. Řekl mi, že by to býval pochopil. Pozdě jsem tak mohla litovat své uzavřenosti.

Svůj život jsem zasvětila práci a přátelství. Dnes jsem jako důchodkyně už se vším smířená, ale vím, že mi ve štěstí nezabránila jen tragédie z mládí, ale také můj nedostatek odvahy.

Martina V. (63), Olomouc