Přestože se svým dětem věnujeme, v dospělosti nás mohou nepříjemně překvapit.

Každá matka má přirozené sklony hájit své potomky, i když nemusí být v právu. Poznala jsem to sama na sobě a zjistila, že rozum by měl mít někdy větší slovo než srdce.

Zdála se mi příliš zakřiknutá

Můj starší syn David se oženil jako první. Když mi poprvé představil Alici, svoji nastávající, potěšilo mě to. Budoucí snacha vypadala jako hodná a tichá dívka. Měla smysl pro domácnost a pro rodinu, uměla vařit, nehádala se.

Z pohledu Davida, který byl dost dominantní osobností, to byl naprostý ideál. S manželem jsme jim zorganizovali pěknou svatbu a za rok jsme se mohli těšit z prvního vnuka. Zdálo se, že u mladých je všechno v pořádku.

Občas se mi zdálo, že je Alice možná až moc zakřiknutá, ale nijak dál jsem o tom nepřemýšlela – až do toho dne, kdy za mnou sama přišla. Bylo vidět, že se jí do toho moc nechtělo a nebyla si jistá mojí reakcí.

Informovala mě, že David jí doma šikanuje a někdy i bije. Odmítla jsem tomu uvěřit. Souhlasila jsem jen s tím, že syn má rád poslední slovo, ale to Alice musela vědět, když si ho brala. Odešla se slzami na krajíčku.

Je to patová situace

Nasadilo mi to brouka do hlavy. Bylo by opravdu možné, aby se tvrzení snachy zakládalo na pravdě? Alice o tom ale už se mnou dál nemluvila a dál to navenek vypadalo, že je vše v pořádku. Pak přišel šok. Snacha se pokusila o sebevraždu. Předávkovala se prášky.

Naštěstí jí v nemocnici zachránili. Okamžitě mě napadly možné souvislosti. Na Davida jsem rázně udeřila. Tvářil se pohoršeně, ale na očích jsem mu poznala, že zase tak nevinný nebude. Svěřila jsem se i manželovi a ten se synem rázně promluvil.

Alice se odmítla z nemocnice k Davidovi vrátit, současně ale nechtěla ani podávat nějaká trestní oznámení. Jsme dnes v patové situaci. Nikdo nepodal žádost o rozvod. Vnuka má snacha u sebe. Syn s námi nemluví.

Nevím, jak bych to všechno mohla řešit, spíš přemýšlím, kde jsem udělala chybu při výchově.

Zuzana L. (50), Praha