Na půdě jsem objevila staré fotografie. Odnesla jsem je domů, abych si je prohlédla. Vypustila jsem tak do světa rodinné prokletí, které znovu udeřilo…
Když jsme jezdili k babičce na prázdniny, měli jsme zakázáno lézt na půdu. V rodině se totiž vyprávělo o tom, že z půdy spadl náš prastrýc, jiný náš předek se tam prý dokonce oběsil. „Ta půda je prokletá,“ říkala tajemně babička.
Dokázala nás děsit tak dokonale, že jsme se báli byť jen k žebříku na půdu přiblížit. Starší bratranec toho využíval k tomu, aby nás škodolibě strašil duchem oběšence, který se na půdě zjevuje, a to hlavně za úplňku.
Ten kout tím získal na děsivosti a stal se téměř legendou mezi strašidelnými místy v celém okolí. Když jsem vyrostla, k babičce jsem jezdila jen občas, ale do podkroví stejně nikdy nelezla.
Zvědavost zvítězila
Bylo mi třicet let, když babička zemřela. Tehdy jsme přijeli všichni, já, sestra, bratranec i teta se strýcem, abychom pomohli dům vyklidit a zrekonstruovat. Už jsme se těšili, jak vybudujeme na zahradě bazén a v podkroví se udělají malé pokoje.
Tehdy mi zvědavost nedala, a já sama sebe přesvědčila, že se musím postavit svému strachu z dětství, a na půdu vylézt. Moje sestra mě od toho odrazovala, ale já byla velký hrdina. Vzala jsem si baterku a vyšplhala po žebříku.
Na půdě nebylo nic moc zajímavého, byly tam jen samé krámy schované pod vysokým nánosem prachu. Objevila jsem ale malou truhličku a v ní fotografie. Velmi staré. Truhličku jsem si vzala a s ní začala šplhat po žebříku zase dolů.
To, že se mi na žebříku zvrtla noha a další příčka se se mnou utrhla, jsem nebrala jako varování. Prostě staré dřevo, únava materiálu, nic víc! V podstatě se mi nic nestalo. Jenom jedna modřina! Když jsem večer přivezla staré fotky domů a ukázala je otci, zbledl jako stěna.
Tak pověrčivý
„Probudila jsi rodinné prokletí!“ hlesl dramaticky, „tu truhlu jsi neměla otvírat! Babička dobře věděla, proč ji na půdě schovala, aby zlo z ní nemohlo ven!“ Chtělo se mi smát. Až do té doby jsem netušila, že je můj táta pověrčivý.
Nic jsem neřekla, jen jsem nad jeho slovy mávla rukou. Pak jsem to probrala s manželem, který se tomu také jen smál. To mě uklidnilo. Jenže smích nás rychle přešel.
Do kostela
Dva dny nato měl můj muž vážnou nehodu v práci, spadl z lešení. Skončil v nemocnici a jen štěstím přežil. Můj otec se proměnil ve skuhrajícího havrana a dožadoval se truhly a fotek, že je odnese na faru. Váhala jsem. Přece jen to byly fotografie našich předků.
Jenže když několik dní nato měl můj bratranec autonehodu a skončil také v nemocnici, tak jsem už nečekala ani chvíli. Chytla jsem truhličku a běžela s ní do kostela. Na radu pana faráře jsem ji už neotevřela a celou ji hodila krbu.
Bratranec i manžel naštěstí přežili bez následků. Od té doby se už naštěstí nic zlého nestalo. Rodinné prokletí se snad už nikdy neprobudí!
Jaroslava (62), Klatovy
Já bych se určitě na půdu taky bála jít. Ale chápu tu zvědavost, prostě to někdy musíme zkusit, abychom se posunuli dál.
Hele, to je teda mazec. Já bych truhlu taky asi radši spálila, než riskovat další nehodu. Ty fotky musej bejt fakt děsivý.
Wow, to je jak z hororového filmu! Mě by do kostela dostali až s tou truhličkou. A ještě bych vzala s sebou celé rodinné album, toho ducha bych tam nechtěla mít ani za nic.
To je parádní příběh! Já bych se na půdu taky neodvážila, kdybych věděla o něčem takovém. Ale je dobré, že jste nakonec všechny věci dali do pořádku.