Po rozvodu jsem byla osamělá, a když jsem potkala bývalého spolužáka, který zářil štěstím, vzbudilo to mou zvědavost.

Ivan mi ochotně vysvětlil, že našel Boha a spolu s ním i úžasné společenství lidí, které s láskou přivítá každého, kdo má nějaké trápení. Slovo dalo slovo, a za týden jsem už Ivana doprovázela na pravidelné setkání s jeho přáteli.

A musím říct, že jsem byla okamžitě okouzlená. Tolik lásky a vřelosti jsem do té doby nikde nezažila. Brzy se ze mě stala členka onoho společenství, a než jsem se nadála, došlo mi, že majetek jen kazí lidi, a já ten svůj odevzdala naší „církvi“.

Pod vlivem jejího představitele jsem přestala chodit na preventivní lékařské prohlídky, a když mě potkal nějaký neduh, léčila jsem se bylinkami a modlitbami.

Vyhodila jsem televizi i rádio a na slovo poslouchala Ivana, který mi radil, jak mám správně žít. V té době se ode mě mé již dospělé děti začaly tak nějak odtahovat, a když jsem jim zavolala, ani mi nebraly telefon.

Nenechala jsem se vydírat

Takhle to mohlo jít donekonečna, kdyby se mi jednoho dne neudělalo v práci zle. I když jsem nechtěla, kolegyně mi zavolala sanitku a následoval převoz do nemocnice.

Naštěstí se nejednalo o nic vážného, jenže já jsem v té chvíli přehodnotila celý svůj život. Došlo mi, že to se mnou lékaři myslí dobře a že je třeba, abych naslouchala jejich radám.

To se ale pochopitelně nelíbilo Ivanovi, který mi pohrozil, že když neodejdu z nemocnice, přeruší se mnou on i naši společní přátelé styky.

Já jsem se ale nenechala vydírat, a sotva se mi udělalo lépe, zatelefonovala jsem dětem. Vím, že je před námi ještě dlouhá cesta, ale já doufám, že se vše přece jen časem nějak urovná.

Pavlína H., 49 let, Kolín