Bratranec s námi vyrůstal pod jednou střechou, protože mu údajně zemřeli rodiče. Když ale zemřel, během vyřizování papírů jsem zjistila, že všechno bylo úplně jinak.

Celý svůj život bych se rozdala pro druhé. Proto vlastně nebylo pro nikoho žádným překvapením, že jsem se vydala na dráhu pečovatelky. Práce to je nesmírně těžká, člověk je unavený a kolikrát opravdu balancuje na hranici absolutního vyhoření.

Na druhou stranu víte, že děláte něco, na co si ne každý troufne, a ti lidé a jejich rodiny si toho neuvěřitelně váží. Pocházím z chudé rodiny, kterou táhla jen maminka, a tak jsem byla vždy zvyklá pomáhat ostatním. Také jsem byla za vše vždy vděčná.

Otec odešel a už se neobjevil

Vyrůstali jsme v rodině jen já, sestra, maminka a také bratranec Josef, kterému údajně zemřeli rodiče a neměl u koho žít, a tak si ho maminka s otcem vzali k nám. Otec nás pak ale opustil a nikdo nevěděl, kam odešel.

V té době měl údajně kontakty, které mu zprostředkovaly emigraci, ale jen pro něj, nesměl vzít s sebou rodinu. Nikdy jsem mu to neodpustila, věřím, že rodina by měla zůstat spolu, aby si špatným i dobrým prošla společně.

I tak jsme to ale zvládli a o to víc nás to v rodině spojilo. Alespoň jsem byla ponaučená, že jednou chci mít rodinu založenou na stejných principech, ale budu to v první řadě očekávat i od svého manžela.

A to jsem si také splnila. Můj manžel je skvělý muž, který vždy stál a stojí po mém boku, a tak jsme vychovali i naše dva syny.

Celý život to byl můj bratr

A protože pro mě rodina byla vždy na prvním místě a také mi pomoc není cizí, když jsem se dozvěděla, že má můj bratranec Josef degenerativní onemocnění a zbývá mu sotva pět let života, neváhala jsem ani chvíli.

Domluvila se s manželem, že ho vezmeme k nám a já se o něj postarám, protože nikoho jiného neměl. Měla jsem tedy na bedrech naloženo až dost, ale měla jsem okolo sebe úžasné lidi, kteří mi vždy byli ochotni pomoci.

Bohužel Josefův čas se krátil rychleji, než jsme počítali, a opustil nás už po třech a půl letech od stanovení diagnózy. Když jsem pak vyřizovala pozůstalost, málem jsem dostala infarkt. Z papírů jsem totiž zjistila, že jeho otcem byl můj otec!

Nakonec jsem začala pátrat a dozvěděla se, že ho měl otec s milenkou, která mu ho nechala po třech letech na krku, a on tak musel vyjít před mou maminkou s pravdou ven. A moje máma, laskavá duše, přijala Josefa za svého a postarala se o něj.

Jen nám nechtěla motat hlavu, a tak se celý život říkalo, že je to náš bratranec. Mrzí mě, že jsem se to musela dozvědět až ve chvíli, kdy zemřel.

Kdybych to tušila dřív, možná by byl náš vztah ještě pevnější. Na druhou stranu si ale říkám, že i tak jsem se o něj starala až do poslední chvíle a udělala jsem vše, co bylo potřeba.

Iva J., 60 let, Praha