Nemohu to vysvětlit jinak, než že byli všude kolem a dělali mi jen naschvály. Využili každé mé nepozornosti, a řádili. Nezabíralo na ně nic!

Kolegyně Maruška mě varovala, když jsem nastupovala do nové práce na její místo. Prý se v její kanceláři dějí divné věci, nikdo tomu nevěří, a ona nemá žádné důkazy. Proto podává výpověď. „Mám jen jedny nervy,“ dodala.

Tvářila se přitom tak důležitě, že jsem se jí zeptala, jaké divné věci má na mysli. Sundala si brýle a podívala se mi zblízka do očí. „Jsou tu všude! Skřítci, zlomyslní! Všechno schovávají, tahají za vlasy, šimrají na nohou, a nejhorší je, když zazvoní telefon.

Hned jsou u něho, a jak ho zvedneš, huhlají do něho!“ Pak mě taky varovala, ať si dávám pozor na kabelku. Jakmile bude podezřele těžká, určitě v ní nějaký skřet je a odnesu si ho domů.

Tomu se dalo jedině smát! Smáli se všichni v podniku a o Marušce kolovala zvěst, že je bláznivá jako Viktorka u splavu. Bylo mi jí líto.

Pepř a sůl

Začalo to dva týdny poté, co Maruška odešla. Vrátila jsem se z oběda, a nemohla najít nejen papíry se svou prací, ale ani své poznámky, které jsem si ten den dělala. Marně jsem prohledávala celý stůl.

Když jsem už byla bezradná, a hrabala i v koši, spadla mi na hlavu nástěnka. A dala bych krk za to, že jsem v tu chvíli zaslechla tiché chichotání. Přitom v místnosti nikdo nebyl, jen já.

Divnější ale bylo, že spolu s nástěnkou se snesly k zemi i papíry, které jsem hledala. Byly za tou nástěnkou, jak se tam ale dostaly? To jsem nemohla pochopit. A vrtalo mi to hlavou celý den.

Když jsem šla domů, zdálo se mi, že je moje kabelka výrazně těžká, nevěnovala jsem tomu ale pozornost. Bohužel! Druhý den ráno jsem si udělala snídani a odskočila si do koupelny.

Když jsem se poté do kuchyně vrátila, rohlík s marmeládou, který jsem nechala ležet na stole, byl nakousaný. Přitom já se ho ani nedotkla, a v té době jsem žila sama. Běžela jsem k telefonu a volala Marušce.

Připadala jsem si jako blázen, když jsem jí říkala, že u mě doma asi začali řádit skřítci, o nichž mluvila. Poradila mi pepř a sůl. Tím prý tu havěť ze svého bytu vypudila.

Byli tak otravní

Nelenila jsem a začala rozhazovat kolem sebe sůl a pepř. Tohle nemůžu nikomu říct! Považovali by mě za blázna jako chudáka Marušku! Chtělo se mi z toho brečet.

V předsíni jsem nemohla najít lodičky, abych konečně vyrazila do práce. I v tom měli skřeti, nebo co to bylo, prsty. Byli otravní doma i v práci, i když jsem solila jako o život.

Vrbový proutek

Kdosi mi upíjel pití, ujídal jídlo, drobil mi do klávesnice. Nejednou jsem ucítila šimrání na noze. Pod stolem nikdo nebyl, a na stole mi zacinkal telefon. Jakmile jsem ho zvedla, zaslechla jsem chichotání.

Nakonec jsem se rozběhla do kostela, nabrala svěcenou vodu a cákala s ní v kanceláři i doma. Nebylo to nic platné. Vyrazila jsem do knihovny. Knihovník hodně věděl. Vyslechl mě, nesmál se jako jiní, a řekl, že to budou šotkové.

Taky je prý v knihovně měl, vyzkoušel toho hodně, a nakonec na ně zabral vrbový proutek. Od té chvíle, když mě něco pošimralo nebo zatahalo za vlasy, hned jsem to místo přetáhla proutkem. Do týdne byl klid. Šotci zmizeli a už se neukázali.

Markéta (64), Vsetín