Ten neznámý muž si na mě počkal, a pak mě zatáhl do sklepa. Zachránila mě náhoda. Byla ale velká chyba, že jsem to nenahlásila policii.
Vím, že dnes bych jednala jinak, než tomu bylo před skoro třiceti lety, čas už ale zpátky nevrátím… Vracela jsem se tehdy domů z práce za tmy a ani v tom nejhorším snu mě nenapadlo, že by si mě mohl někdo vytipovat.
Dojela jsem na zastávku autobusu, a pak spěchala domů, kde mě čekaly děti a hladový manžel. Na ulici nebylo díky pochmurnému počasí ani živáčka. Odemkla jsem si vchodové dveře a vešla do našeho paneláku.
Řítila jsem se k výtahu, a ještě ani nestihla zmáčknout přivolávač, když po mně hrábla silná mužská ruka. Kdosi mě táhl do sklepa. Nemohla jsem ani křičet hrůzou, byla jsme jako ochrnutá.
Mlčela jsem
Ten chlap mě začal osahávat a strhávat ze mě věci. Jako ve snách jsem slyšela, jak kdosi otevírá dveře sklepa. Někdo tam byl! Soused! Poznala jsem ho podle zakašlání. Neznámý muž mě pustil a upaloval po schodech vzhůru, bouchly vchodové dveře.
V panice jsem začala taky utíkat, ani jsem nejela výtahem, ale běžela ty tři patra nahoru po svých. Když jsem konečně vběhla do bytu, děti se ke mně hrnuly s radostí.
Manžel si ani nevšiml, že se mnou není něco v pořádku a já ani nebyla schopna mu to říct, byla jsem v šoku. Navíc, on se zajímal jen o to, aby dostal něco teplého na talíř. Třásla jsem se hrůzou celou noc.
Přemýšlela jsem, zda tu příhodu nenahlásit na policii, ale neměla jsem odvahu na to vzpomínat, natož o tom mluvit. Neřekla jsem to ani kamarádce, hrozně jsem se styděla. Rozhodně jsem ale měla od té doby strach chodit sama domů.
Číhal na ně
Snažila jsem se ten zážitek vytěsnit z paměti. Ledová sprcha však přišla, když jsem viděla v televizi, že zadrželi násilníka, který přepadával ženy v okolí našeho sídliště. Vždy si nějakou vytipoval, číhal na ni v domě u výtahu…
Nejspíš jsem byla mezi prvními, koho napadl. Některé z nich opravdu znásilnil. Kdybych vše nahlásila, mohl být dopaden dříve.
Aneta (61), Plzeňsko
Je hrozný, co se stalo, a ještě horší je, že se oběti bojí mluvit. Mám dceru a bojím se o ni každej den, když chodí domů pozdě.
fakt smutnej příběh.. když si představim, že se to mohlo stát komukoliv, celej nám mrznou. koukam, že si člověk fakt nemůže bejt vobec jistej.
Strhující a velmi důležité čtení. Příběhy jako tento nám připomínají, jak je důležité se nebát a hlasitě mluvit o tématu, které je stále bohužel tabu. Je smutné, že se oběť často cítí vinnou a má pocit studu.