Při zdolávání strmé skály jsem měl tehdy více štěstí než rozumu. Málem jsem spadl, ale zachránilo mě pevné lano. V bezvědomí jsem měl děsivý sen.
Vítr nesl píseň tesknou jako hřbitovní pochod. Přibouchl jsem za sebou dveře malé horské chatky, která byla postavena na úzkém skalním ostrohu. Byl jsem sotva půl hodiny na cestě od vrcholu, když se nebe náhle zatáhlo.
Vichr s deštěm zaútočil na kolmou stěnu hory. Připadal jsem si v této výšce jako orel. Vlezl jsem do malé horské chatičky, najedl se a ulehl na dřevěnou palandu. Zachumlal jsem se do bundy a usnul spánkem křehkým jako čínský porcelán.
Kdo to klepe?
Probudilo mě klepání na dveře! Chvíli trvalo, než jsem se probral. Otázka, kdo může klepat na tomhle pustém a osamělém místě, byla v tu chvíli zbytečná. Dveře byly zajištěny zevnitř. Rozsvítil jsem baterku a dral se ven ze svého pelechu.
Ocitl jsem se uprostřed noci na skále. Hvězdy zářily na obloze tak blízko, že by stačilo natáhnout ruku a dotknout se jich. Nikde nikdo nebyl. Asi se mi to jen zdálo, usoudil jsem.
Vrátil jsem se do chaty a zajistil dveře na závoru. Usínal jsem, když se klepání ozvalo znovu. Tentokráte bylo razantnější.
Strašidelná tvář
Znovu jsem kráčel ke dveřím. Venku nebyla ani noha. Marně jsem baterkou provrtával okolní temnotu. Měsíc byl po novoluní a jeho tenký srpek zářil na obloze. Ještě jsem si nestačil ani lehnout, kdy se klepání ozvalo potřetí. Tentokráte dotyčný bušil pěstí!
Představa, že někdo stojí přede dveřmi chaty a domáhá se vstupu dovnitř, byla děsivá. Znovu jsem chtěl otevřít dveře, a tehdy kužel světla dopadl do rohu boudy na strop. Spatřil jsem obličej tak strašlivý, že mi baterka vypadla z ruky.
Kužel světla však nadále svítil na obličej, který na mě civěl. Protáhlá svraštělá tvář, bledá jako křída! Vousy a vlasy byly ojíněny sněhem a ledem. Na hlavě přízraku trůnila starobylá horolezecká přilba!
Strašidelný výjev visel uvázaný na laně a v ruce držel cepín! Popadl jsem batoh a vyřítil se ven z horské boudy. Včas jsem se zastavil! Ještě krok, dva – a dál se jako obří tlama rozevírala skalní rozsedlina, končící hluboko v násypném kuželu. Otevřel jsem oči a vykřikl!
Probral jsem se
Visel jsem na laně a komíhal se nad propastí. Při lezení mi uklouzla noha a já se zřítil několik metrů dolů. Pád naštěstí zachytilo lano, které se napnulo jako klavírní struna. Při tom jsem se udeřil do hlavy a ztratil vědomí. Mohl jsem se zabít.
„Měj jsi víc štěstí než rozumu,“ říkali mi ostatní členové naší výpravy, když se jim podařilo mě vyprostit. A přidali historku o tom, jak kdysi na téhle trase zemřel při pádu horolezec, jehož tělo se nikdy nenašlo.
Občas tu prý straší živé horolezce, kterým tak připomíná, že zde visí lidský život na vlásku! Tak, jako ten můj.
Petr (57), Pardubice
To muselo bejt něco! Já bych se do takový výšky bála vylízt. Fakt obdivuju lidi, co maj na tohle koule. A ještě ten sen, to bych asi doopravdy zkolabovala.
Užasnej příběh, jak z filmu. Takový věci si člověk radši ani nepředstavuje, co? Ale super, že to dobře dopadlo.
Fascinující! Četla jsem tento článek a nemohla jsem se odtrhnout. Je neskutečné, jak technika a instinkt mohou zachránit život v tak kritické situaci.
Teda, to byla jízda co? Takovej příběh by se mi zdál asi i ve snu. Já bych do takovýho nebezpečí nešla ani za nic.