Tomu, co jsem vyslechla z úst věštkyně, jsem nevěřila. Nedávalo to smysl. Až po letech se ukázalo, že měla pravdu.

V mládí jsme si udělaly s kamarádkou Mirkou výlet na Slovensko. Tam nás cesta zavedla i do romské osady. Nejprve jsme se jí chtěly vyhnout, ale pak jsme si dodaly odvahy a prošly jsme jí.

Na kraji této osady stála shrbená stará žena. Zeptala se nás, jestli si nechceme nechat věštit z ruky. Domnívaly jsme se, že z nás chce jen vytáhnout nějaké peníze. Žena nás však ujistila, že za věštbu nic nechce, a tak jsme souhlasily.

Přestalo to dávat smysl

Vyslechly jsme si obě dost odlišné věci. Mirka se dozvěděla, že se brzy vdá a do roka bude mít syna. Znělo to dost podivně, protože kamarádka zrovna s nikým nechodila. Já jsem se dozvěděla také pár osobních informací.

Nejvíce z nich mě zaujala ta, že se prý až ve stáří smířím se svojí sestrou. Skutečně jsem měla sestru Kamilu, která byla o pět let starší. A pravdou bylo, že jsme spolu moc dobře nevycházela.

Poděkovaly jsme, rozloučily jsme a cestou na vlak jsme slova staré cikánky probíraly. Shodly jsme se na tom, že ta věštkyně byla sice přesvědčivá a cítily jsme z ní něco tajemného, ale že si stejně asi jen vymýšlela.

V následujících týdnech se ovšem staly věci, které něco z toho potvrdily a něco vyvrátily. Mirka začala chodit s mužem, do něhož se zamilovala na první pohled.

Vypadalo to, že naplnění oné věštby skutečně časově vyjde. U mě to ale probíhalo naopak a tragicky. Kamila se stala obětí autonehody a v nemocnici po několika dnech zemřela.

Nečekané překvapení

Až teprve po pohřbu jsem si plně uvědomila, jak věštba té staré ženy lhala. Fakt, že Mirce věštba skutečně vyšla a ona se do roka provdala a měla syna, jsem nebrala jako důkaz.

Vždyť přece předpovědět něco takového dvacetileté dívce není nijak složité, pravděpodobnost je tu vždy vysoká, nebo alespoň tenkrát byla. Ani já jsem za Mirkou nezůstala dlouho pozadu.

Dva roky poté, co se ona provdala, jsem si rovněž našla svojí životní lásku a s mužem, na kterého jsem se mohla vždy spolehnout, jsem pak strávila ty nejkrásnější roky života. Pomohl mi přenést se přes smrt mojí matky.

Když potom umíral můj otec, dočkala jsem se velkého překvapení, dalo by se říct až šoku. Na smrtelné posteli se mi svěřil, že měl v mládí nemanželskou dceru, kterou před námi celý život tajil.

Šokovalo mě to a byla jsem ráda, že se o tom nedozvěděla máma. Otec chtěl, abych mu odpustila, že mi o tom nikdy neřekl a abych se s Evou, jak se moje léta utajovaná sestra jmenovala, pokusila spojit. Nechal mi na ní kontaktní mail.

Krásně jsme si porozuměly

Eva bydlela na druhém konci republiky. Já jsem se dlouho odhodlávala k tomu, abych se jí ozvala. Zvědavost a slib, který jsem otci dala, nakonec zvítězily. Napsala jsem mail a ještě téhož dne jsem dostala od Evy odpověď.

Domluvily jsme se, že za ní přijedu, jakmile mi to čas dovolí. Za dva týdny jsem skutečně vyrazila do Sokolova, kde moje nevlastní sestra žila. První společné chvíle byly trochu rozpačité, pak jsme se ale rozpovídaly a zjistily jsme, že si dobře rozumíme.

Až nyní jsem si opět vzpomněla na tu věštbu romské ženy z mládí. Došlo mi, že jsem jí tehdy křivdila a že skutečně viděla do budoucnosti. Já jsem se o tom ale tenkrát nemohla přesvědčit.

Dnes už vím, že mezi námi jsou skutečně lidé, kteří vědí, co se stane. A pokud jim někdy nevěříme, je to jen proto, že nemáme na rozdíl od nich dostatek informací.

Marie S., (58), Bohumín