Dokud jsem se starala o děti, tak mě ani nenapadlo přemýšlet nad tím, že můj život není zdaleka takový, jak jsem si kdysi vysnila. Pak ale stačilo málo, a všechno se nějak zlomilo.

Spoustu let jsem se pohybovala v kolotoči plínek, kašiček, dětských nemocí a ustavičného nevyspání. Když naši dva kluci trochu vyrostli, nastaly nám zase jiné starosti.

Já i manžel jsme se střídali v tom, kdo je odveze do školy nebo na trénink, kdo půjde na rodičovské schůzky a kdo je v sobotu brzy ráno vypraví na hokejový zápas.

Nu, a protože můj muž vždy slušně vydělával a jeho práce byla časově velmi náročná, zbyly časem všechny tyto povinnosti na mě.

Měli jsme vše, co jsme potřebovali

Jenda se přece musel pořádně vyspat, aby druhý den v práci k něčemu vypadal, a navíc potřeboval mít doma klid. Já jsem musela být ta chápavá, která se ujme role obou rodičů. Vždyť přece chci, aby domů nosil pěkné peníze a my měli vše, co potřebujeme.

Nahrnul na mě veškeré povinnosti a já pod jejich tíhou doslova padala. Když jsem poprvé zkolabovala, bylo to prý proto, že jsem neschopná a neumím si zorganizovat čas.

Ale protože mě měl Jenda rád, tak mi doporučil, abych si v zaměstnání požádala o zkrácení úvazku. Měla bych tak víc času na rodinu i na vlastní odpočinek.

Relaxovat bych mohla třeba na zahrádce, ostatně Jenda už dlouho přemýšlí nad tím, že bychom se pustili do pěstování jahod a nějaké zeleniny. Bio potraviny teď přece frčí, tak proč je kupovat za drahé peníze, když můžeme mít vlastní.

Kluci rostli jako z vody

Než jsem se nadála, chodila jsem sice do práce jen na čtyři hodiny, zato doma jsem nevěděla co dřív. Kmitala jsem od pračky k záhonům, ze sklepa přímo k zavařovacímu hrnci.

Kluci zatím rostli jako z vody a mně se zdálo, že to trvalo jen pouhý mžik, než odešli jeden po druhém do Prahy na vysokou. Náš dům přes týden najednou ztichl, protože nikdo nemlátil dveřmi od ledničky a nepouštěl si nahlas muziku.

Nějaký čas to bylo docela fajn a já si užívala jeden každý z těch klidných dnů. Navíc jsem věděla, že se tu v pátek večer zase všichni sejdeme a povíme si, co se v našich životech událo nového.

Bohužel ani toto období netrvalo věčně. Kluci si našli přítelkyně, po nějakém čase se oženili a natrvalo odešli z našeho domu.

Zůstali jsme úplně sami

Starší Honza se s manželkou odstěhoval až na druhý konec republiky, a jako by to nebylo málo, mladší Pavel dostal lukrativní nabídku až z Anglie. S lehkým srdcem nám na letišti zamával a vydal se i se svou ženou vstříc nové životní etapě.

Ano, měla jsem radost z jeho úspěchů, zároveň jsem si ale uvědomovala, že teď zůstaneme s Jendou opravdu úplně sami. A že vlastně není nic, co by nás dva spojovalo.

Do práce jsem chodila sice ráda, ale počítat zboží ve skladu obchoďáku mě nijak zvlášť nenaplňovalo. Ještě ten večer jsem se sebrala a zašla k sousedce na dvojku bílého.

Každý problém byl výzvou

„Tak co by tě vlastně bavilo, co bys chtěla dělat?“ ptala se mě Katka a já v tu chvíli nevěděla, co jí mám odpovědět. Pak jsem ale přece jen řekla: „Už jako malá holka jsem chtěla být kosmetičkou.“

V první chvíli jsem si myslela, že se mi Katka vysměje, ale ona se jen znovu zeptala: „A co ti brání?“ Pro mou kamarádku byl každý problém zajímavou výzvou, a navíc byla přesvědčená, že i já dokážu všechno, co si umanu.

Její nadšení bylo nakažlivé, a tak jsem se ani nenadála, a už jsem byla zapsána do rekvalifikačního kurzu. Brzy jsem úspěšně složila zkoušky a po čase si vyřídila živnostenský list. V té době jsem si všimla, že se i Jenda trochu změnil.

Živě se zajímal o mé pokroky, a když jsem měla narozeniny, přichystal mi obrovské překvapení. Nevyužívanou část našeho domu nechal přestavět na malé kosmetické studio. A i dál mě psychicky podporoval, když jsem rozjížděla své podnikání.

Díky němu a Katce jsem se ocitla v nové životní etapě, která mě opravdu naplňovala. A jak říkal Jenda, s prvními úspěchy jsem doslova rozkvetla.

Veronika H., 56 let, Děčín