Vdávala jsem se za cizince z velké lásky. Byl tak pozorný! Doslova mě na rukou nosil! Něco takového jsem u českých kluků nezažila.
Moje rodina mi tu svatbu rozmlouvala. Jiná kultura, to nebude dělat dobrotu! Já měla ale svou hlavu. Dnes přiznávám, že jsem trpěla jako mladá holka velmi nízkým sebevědomím, i když jsem byla hezká a kluci se kolem mě točili.
Byla jsem uzavřená, tichá a nespolečenská. Všude jsem viděla nebezpečí a zlé lidi! A přesně tohle nahrálo mému budoucímu manželovi. Byl to muslim. Přesně takové ženy obdivoval.
Bez ambicí, bez přátel, aby se staraly o rodinu, o manžela a byly rády, že nevystrčí nos z domu. Ibrahim byl velmi pozorný, galantní, neustále mi nosil květiny a různé dárečky. Měl plnou pusu krásných slov a já se nechala omámit. Tohle jsem totiž od českých kluků neznala.
Ještě syna
A tak jsem začala bojovat o svou lásku proti všem –hlavně proti své rodině, která tušila, že tohle nedopadne dobře. Já se ale nebála! Vždyť Ibrahim byl tak moderní! Odsuzoval radikální muslimy a nenutil mě odejít do jeho země.
Našel si v Čechách práci a žili jsme si poměrně hezký život. Narodila se první dcera, pak druhá a já viděla, jak je můj muž celý nesvůj, že nemá syna! Když se mu nakonec syn narodil, myslela jsem si, že je vyhráno!
Manžel ale začal syna rozmazlovat, a to na úkor dcer. Ty byly pro něj najednou podřadné. Byla jsem z toho jako matka nešťastná!
Ovšem nejhorší bylo, když jsem jednoho dne zjistila, jak do toho malého kluka, sotva začal rozum brát, můj muž vtlouká své náboženství!
Zkažená?
Ohradila jsem se, že jsme si řekli, že nebudeme do našeho manželství zatahovat toto téma. Ibrahim se hrozně rozčílil, že jsem zkažená ženská a ať si dcery nechám, že on jede do své země. A s sebou odveze syna, aby dostal dobré vychování. Polila mě hrůza!
Neváhala jsem ani chvíli a ještě ten den běžela na policii nahlásit možný únos dítěte. S Ibrahimem jsem se nakonec rozvedla, ale prožila jsem si peklo! Hrozně se mi ulevilo, když odletěl domů a tam si našel novou manželku podle svých představ.
Když se mu s ní konečně narodil syn, dal nám naštěstí pokoj! Inu, kultura v člověku zůstane, ať se snaží sebevíc a žije kdekoli!
Eva (56), Humpolec
Tak tohle by se mi teda stát nemohlo! Nechápu, jak někdo může takhle nechat omámit. Asi jsem moc tvrdohlavá na to, abych se nechala nějak ovlivnit. Každopadně, dobrý že tohle má za sebou.
Ještě že jsem na nikoho takového nenarazila, když jsem byla mladší. Už jsem slyšela podobné příběhy. Důležitá je opatrnost. Hodně štěstí do budoucna!
Tohle čtení mi otevřelo oči. Myslím si, že je strašně důležité poslouchat svoji rodinu, ale taky mít pevné sebevědomí. Díky za sdílení příběhu!