Táta na svého bratra často vzpomínal a říkal, že jednou budou zase spolu. Když umíral, zjevila se náhle u jeho postele průsvitná postava muže…
Můj táta pracoval léta v uranových dolech, což se na něm krutě podepsalo. Rakovina, která tamní horníky kosila, udeřila, když mu bylo jen pětačtyřicet. Doly se staly osudným i pro jeho mladšího bratra Lumíra.
Toho já jsem bohužel nepoznala, odešel ještě předtím, než jsem se narodila. Pracoval také jako horník a zemřel při důlním neštěstí, kdy se část dolu utrhla a strýc zůstal pod sutinami. Můj táta na něj často vzpomínal.
Zase spolu
Měli se moc rádi, tak se s jeho smrtí nikdy zcela nevypořádal. Vyprávěl, jak spolu hrávali kuličky, jezdili po stráni nad naší vesnicí na igelitu naplněném senem, a jak to dolů svištělo. Taky chodili krást sousedovi třešně.
Takové − a další historky jsme se o strýci dozvěděli. A my je poslouchali rádi. Táta byl totiž rozený vypravěč! Vzpomínky na Lumíra končíval větou, že jednou budou zase spolu.
Táta nebyl žádný senzibil, který by věřil na nadpřirozené jevy, nebo nějak vnímal duchy a tajemno. Přesto se u něj jednoho dne začaly projevovat divné stavy, které jsme si nedovedli vysvětlit.
Viděl bratra
V tu dobu ještě vůbec netušil, že je tak strašně nemocný. Pamatuji si na tu neděli, jako by to bylo včera. Sekal na dvorku dříví. Byl v plné síle, bývalý horník, který byl samý sval.
Při práci si vesele pískal, jak bylo jeho zvykem, a těšil se, že odpoledne půjde s kamarády na fotbal. Já a mí dva sourozenci jsme seděli v kuchyni u odpolední pohádky v rozhlase, začínala kolem jedné hodiny.
Táta se najednou objevil ve dveřích bledý jako křída. Posadil se ztěžka na židli a vtom omdlel. Okamžitě jsme ho začali křísit, když se probral, řekl: „Děti moje, nešťastné! Viděl jsem Lumíra!
Brzy zemřu!“ Babička se pokřižovala, že se nemá táta rouhat a chtěla utíkat pro lékaře. Táta jí to ale rozmluvil. Když se mu krátce nato udělalo v práci špatně a odvezli ho do nemocnice, vyslechl si tu krutou diagnózu. Mnoho času mu nezbývalo.
Byl smířený s osudem, jen prosil, aby mohl zemřít doma. Šlo to rychle. Posledních čtrnáct dní už téměř nevstal z postele a sestřička mu chodila píchat injekce proti bolesti. A pak přišel den, kdy najednou táta ráno vyskočil z postele. Vběhl do kuchyně a povídá, že by si dal bůček pořádně propečený.
Postava u postele
A taky pivo. Chytli jsme džbán a celí šťastní běželi do hospody. Jenže babička to viděla jinak. Svolávala příbuzné, aby rychle přijeli. Podle ní se blížil konec. Tatínek si dopřál bůček, zapil ho pivem a pak se spokojeně uložil do postele.
Dveře do ložnice byly otevřené, maminka seděla s babičkou v kuchyni a cosi si tiše povídaly. Bylo krátce po půlnoci, když jsem vstala a šla se podívat na tátu. V pokoji svítila slabá lampička. V tom světle jsem spatřila u postele průsvitnou postavu.
Byl to muž, to vím určitě. Strnula jsem hrůzou a pohlédla na tátu. Ještě naposledy se nadechl a já viděla, jak ho jeho duše opouští. Náhle se rozplynula i postava stojící u postele.
Jsem přesvědčená, že to byl strýc Lumír, který si pro svého bratra přišel, aby mohli být zase spolu.
Iveta (61), Most
wow, to je fakt hustý příběh. Myslim si, že to musí být pecka vědět, že máš někoho tak blízko, že přijde i ze záhrobí. Konec hodně silnej.
Já jsem slyšela o podobných zážitcích už několikrát a pořád mi to přijde fascinující. Je to krásný, že mají někteří lidé takto silné pouto. Navíc to dává nějakou naději, že smrt možná není konec.
Moc pěkně napsané. Ve filmu bych si takový příběh určitě ráda prohlédla. Ukazuje to, jak silné mohou být vazby mezi lidmi, dokonce i po smrti.
Úžasný příběh, přivádí mi slzy do očí. Kultura zapomínání je taková, že snadno považujeme za samozřejmé příběhy našich předků. A přitom jsou právě tyhle příběhy tím, co dává našemu životu hlubší rozměr a spojení s minulostí.
Tohle je jedno z nejdojemnějších vyprávění, jaké jsem kdy četla. Skutečně fascinující příběh o síle rodinného pouta, které překoná i samotnou smrt.
Děsně mě to chytlo za srdce. Kdo by nevěřil, když se dějou takový věci. Muselo to bejt pro rodinu hrozně těžký, ale i trochu uklidňující vědět, že jsou teď spolu a v pokoji. 🙁