Obdivovala jsem mámu, že se o mě celý život sama starala, i když to bylo za minulého režimu skutečně těžké. Vlastně jsem ani nechtěla vědět, kdo je můj otec, protože na tom nezáleželo.
Celý život jsem žila jen s mou milovanou maminkou. Byla to pro mě nejlepší kamarádka a vlastně jsem ani netoužila vědět, kdo je můj táta.
Jako úplně malá jsem to nevnímala, protože jsem měla skvělého dědečka a strýčka, a mužská energie a respekt mi v životě nechyběly.
Když už jsem byla větší a maminky se přece jen zeptala, upřímně mi řekla, že mě můj táta nechce znát, nemá o mě zájem a ani nechtěl, abych se narodila. Také dodala, že si myslí, že si ten chlap ani takovou skvělou dceru nezaslouží.
Neměla to jednoduché
Protože jsem velmi brzy „dospěla“, vlastně jsem dala mámě za pravdu a nechtěla nic vědět. Vím, že ostatní by si asi klepali na čelo, ale mně to bylo úplně jedno. Čím jsem byla starší, tím více jsem obdivovala, jak to všechny ty roky sama zvládala.
Vždycky byla nezávislá a to bylo za minulého režimu opravdu těžké. Aby žena žila bez muže a měla dítě, se zrovna nenosilo a mnoho lidí z okolí na ni koukalo skrz prsty. Ani nevím, proč jsem si to tolik neuvědomovala.
Snad proto, že se snažila mi udělat všechno co nejjednodušší a ušetřit mě utrpení. Dodnes jsem mamince vděčná za to, jak mě vychovala.
Jen díky tomu jsem se sama stala maminkou skvělého syna Honzíka, kterému se také snažím být co největší oporou, kdykoli mě potřebuje.
Proto pro mě byla největší životní rána, když jsem se dozvěděli, že má maminka zhoubný nádor, který se nedá operovat, a zbývá jí pár měsíců života. Sice už jí bylo přes osmdesát, ale vidět, jak tak aktivní žena pomalu chřadne, bylo pro mě velice bolestivé.
Poslední dny, které trávila už v nemocnici, byly samozřejmě nejhorší. Právě tehdy totiž přišel další obrovský šok. Maminka se odhodlala mi prozradit, kdo byl můj otec.
Dozvěděla jsem se, že to byl vlivný muž v našem městě, který měl co dělat i do politiky a měl manželku a děti v době, kdy máma otěhotněla. Věděla jsem, o koho šlo, a jsem upřímně ráda, že jsem s ním nemusela v životě mluvit. Nebyl to právě člověk, kterého bych si mohla vážit.
Vlasta H., 67 let, Hradec Králové
Tolik emocí, které jsem cítila při čtení tohoto příběhu. Velký obdiv k mamince, jak to všechno zvládla a jakou neuvěřitelnou sílu měla. Je to smutné připomenutí, že život nemusí bejt vždycky fér, ale zároveň ukazuje, jak láska matky může překonat i ty největší překážky. Velký dík za sdílení tak osobního příběhu.
Wow, tohle je fakt silný příběh. Fakt super, jak Vlasta s mamkou šly přes všichny ty težkosti. Je smutný, že se dozveděla pravdu o tátovi až tak pozdě, ale aspoň měla u sebe maminku, která jí byla opravdovou oporou. Její příběh ukazuje, jak může bejt život složitej, ale i krásnej zároveň.
Tento příběh mě zasáhl opravdu hluboko. Je až neuvěřitelné, čeho všechno jsou lidé schopni přežít a jak moc může záležet na rodinných poutech, i když někdy nejsou vidět. A také je to smutné připomenutí, že ne všichni lidé mají to štěstí vyrůstat ve známém rodinném prostředí. Někdy láska jedné osoby převáží a nahradí mnohé.
Příběh, který velmi působivě ukazuje sílu jedné ženy a matčinu lásku. Obdivuji, jak se Vlasta a její maminka dokázaly vypořádat s tak těžkými životními situacemi. Posiluje to můj názor na to, jak důležité je mít ve svém životě pevný bod a jak velkou roli může hrát i tajemství původu. Skutečně inspirativní.