Chtěla jsem za každou cenu udržet manželství a udělat vše, co můj muž chtěl. Nakonec si ale stejně našel jinou a moje oběť byla zbytečná.
Můj manžel měl v našem vztahu navrch. Bylo to tím, že jsem vyrůstala na vesnici v klasické české rodině. Byla jsem vedena k tomu, že žena musí leccos skousnout, manželovi odpustit a zamést pod koberec.
Už když jsme spolu s Petrem chodili, jsem měla na něj několikrát takový vztek, že jsem se chtěla s ním rozejít. Moje máma mi to ale rozmluvila, ať jsem prý ráda, že o mě někdo stojí.
Nic nedělám?
Byla by to hrozná ostuda pro celou rodinu, kdybych zůstala na ocet! A tak jsem mu zas a znova odpouštěla a snažila se nehledat na něm chyby. S ubíhajícím časem se to rozhodně nelepšilo, ale naopak horšilo.
Když přišly děti, běhala jsem kolem nich i kolem manžela. Poslouchala jsem od něj, jak nic nedělám, mám na starosti jenom děti a motám se kolem plotny, což by jistě zvládl každý. To on živí rodinu, bez něj bychom prý byli všichni nahraní.
Do práce jsem se po mateřské nevrátila, protože můj muž chtěl, abych se starala jen o domácnost, aby děti nezvlčily ve školní družině, nebo někde s kamarády.
Nadváha
Tak jsem postupně za patnáct let, co jsem byla v domácnosti, přibrala čtyřicet kilo. Petr mi na to říkal se smíchem: „Přece víš, jak se mi líbí vyvinuté ženské!“Roky běžely, náš vztah uvadal víc a víc, o lásce se nedalo hovořit vůbec.
Děti už byly velké a vylétly z hnízda. Syn si vzal příklad z tatínka a našel si holku z vesnice, kterou dirigoval stejně jako jeho táta mě. Dcera je zatím sama a já jí do života nemluvím. Nechci totiž, aby dopadla stejně jako já.
Vzpomínala jsem na svou někdejší dívčí postavu. Bývala jsem štíhlá, teď jsem se sotva valila. Spolu s nadváhou přišly samozřejmě zdravotní problémy. „Paní, musíte zhubnout, to je obezita!“ řekli mi lékaři. A já se opravdu snažila se sebou něco udělat.
Jenže po padesátce, když se i metabolismus zpomalí, to jde ještě mnohem hůř. Říkala jsem si, že jsem se obětovala pro rodinu, děti a manžela. A že to snad můj muž alespoň trochu ocení. Jenže po oslavě mých pětapadesátin přišla jobovka!
Manžel najednou přišel s tím, že se ode mě odstěhuje. Jsem prý odporná, tlustá bába a on chce ještě žít! A taky už prý má s kým! On nadváhu neměl nikdy, protože pracoval celý život na stavbách jako zedník. To já seděla doma a kynula.
Cítila jsem to jako velkou nespravedlnost. Přece jsem vždy dělala to, co po mně chtěl. Byla jsem taková, jakou mě chtěl mít. Tak proč mě teď opouští?
Teď budeš teprve žít!
Všechno na mě padalo. „Holka! Buď ráda, že ses ho konečně zbavila. Teď teprve budeš žít! Za měsíc jede celá naše parta ženských k moři! Musíš s námi!“ vtloukala mi do hlavy sousedka Vlaďka.
A tak jsem prvně v životě udělala něco spontánního a letěla na dovolenou s partou kamarádek. Byla to nejlepší dovolená v mém životě, ale ne poslední! Od té doby zase žiju! Chodím do práce, na cvičení i do společnosti. A zhubla jsem krásných dvacet kilo!
Zdena (59), Cheb
Tak to je docela story. Jsem ráda, že si našla cestu ven a začla si užívat. Life is too short, aby sme ho žily pro někoho jinýho.
Článek je příkladem odvahy k proměně a ukazuje, jak je důležité se postavit za sebe. Je inspirativní vidět, jak je možné v každém věku začít znovu a najít štěstí.
Já souhlasim, že si člověk musí žít svůj život. Někdy to trvá, než člověk pochopí, ale lepší pozdě než nikdy. Držím palce!