Jedno staré úsloví říká, že člověk nevstoupí dvakrát do stejné řeky. Ve vztazích to ale neplatí.
S Romanem jsme spolu chodili už na střední škole. Byla to taková klasická první láska: kluk a holka z malého města, naši rodiče se znali, všichni o nás věděli a říkali, jak nám to spolu sluší.
Zdálo se, že všechno je v nejlepším pořádku, neuměli jsme si představit, že by se jednoho dne mohlo něco změnit. Jenže přišly maturity, přijímačky na vysokou školu a další studium.
Každý z nás zamířil do jiného města. Zpočátku jsme to ještě celkem zvládali, ale po prvním semestru nás oba studentský život pohltil a rozchod byl nevyhnutelný. Neuměli jsme najít způsob, jak spolu fungovat nadále. A navíc, svoboda byla velmi lákavá.
Pořád to v nás bylo
Jak já, tak Roman jsme po rozchodu měli několik vztahů, ale nejednalo se o nic vážného ani dlouhodobého. Spíš to byly jen takové běžné známosti a pokusy začít něco vážného. Často jsem na Romana vzpomínala a náš hezký středoškolský vztah mi chyběl.
Nechtěla jsem si ale si nic vynucovat a prosit, abychom se znovu dali dohromady. Jednou jsme se přece dohodli, že chceme zkusit nový život, neměli jsme na sebe čas, naše pouto ochladlo. Tak jsem se pokoušela užívat si tu relativní vysokoškolskou svobodu.
S Romanem jsme se opět setkali někdy před koncem vysoké školy. Bylo skvělé být zase spolu, rozumět si a vzpomínat. A jak jsme se jeden druhému po pár hodinách a skleničkách vína přiznali, naše vzájemné city byly ještě celkem životaschopné.
Tak jako jsme před lety neviděli jinou možnost než rozchod, nyní jsme se museli opět dát dohromady. A bylo to úžasné, lepší než předtím. Byli jsme vyzrálí, neřešili jsme zbytečnosti. O mnoho víc jsme si to užívali – až dokud mě Roman nezačal podvádět.
Odpustit jsem tehdy nedokázala
Po tom všem, co jsme spolu prožili, mě to neuvěřitelně zasáhlo. Roman byl člověk, který mě skutečně znal a rozuměl mi, možná jako jediný na světě. Byl mým partnerem, přítelem, oporou a spojením s minulostí, ale zejména mojí budoucností.
Najednou se choval divně, neměl na mě čas, stále se vymlouval na práci. Znervózněl vždy, když mu zazvonil mobil. Potom jsem ho viděla s jinou dívkou ve městě a všechno mi bylo jasné.
Současně se mi všechno zhroutilo. Roman nezapíral, jen opakoval, že pro něho to nic neznamenalo. Podle jeho slov to byl jen románek s kolegyní, která ho neustále provokovala.
Prosil mě o odpuštění, ale toho jsem nebyla schopná. Milovala jsem ho až příliš a takovýto podraz byl pro mě neodpustitelný. A tak jsme se znovu rozešli, tentokrát však s pořádně zlomenými srdci.
Tentokrát už jsme to nezkazili
Během dalších tří let jsem se Romanovi vyhýbala a snažila se na všechno zapomenout. S žádným jiným mužem jsem se ale necítila tak, jako s Romanem. Nenašla jsem lásku, štěstí, klid, nic.
Nakonec jsem úplně rezignovala na vztahy. Osud však chtěl, abychom se s Romanem opět setkali na jedné oslavě. Dali jsme se do řeči a stále to tam bylo – to neuvěřitelné porozumění, které nás k sobě váže a které nemůžeme najít nikde jinde.
Odpustit a zapomenout nebylo tak snadné, ale všechno, co jsem k němu už tolik let cítila, mě přesvědčilo, abych mu dala ještě jednu šanci. Tentokrát to už skutečně vyšlo. Na svatbu jsme si ještě pro jistotu pár let počkali, ale jsme spolu dodnes.
Když se za našimi rozchody a návraty ohlížím, vím, že naše vzájemné city byly příliš silné, než abychom je mohli ignorovat. A jsem ráda, že ten poslední návrat byl už napořád.
Marie Z. (56), Žatec
