Své ochránce z jiných světů poznáme až v nebezpečí a mohou nám přinést i nečekaná překvapení.
Každý z nás má svého strážného anděla, o tom jsem se sama přesvědčila. Kdo a jak určuje, že nás taková bytost bude hlídat, na to bych asi neuměla odpovědět. Já osobně si myslím, že v tom hraje nějakou roli pouto z minulosti.
Pokud ale máme štěstí a žijeme život bez dramatických zvratů nebo nebezpečných situací, ani vlastně nemusíme svého strážného anděla poznat. Mně se přihlásil jednoho podzimního dne, když se můj život ocitl v ohrožení.
Zarazil mě včas!
Vracela jsem se tehdy za deštivého a tmavého podvečera domů. Spěchala jsem, abych byla v teple co nejdříve. Před jednou křižovatkou jsem najednou zaslechla zřetelný mužský hlas, který mě varoval, ať se na chvíli zastavím.
Byla jsem natolik překvapená, že jsem uposlechla. Za necelou minutu se kolem prohnalo auto, jehož řidič nezvládl volant a vřítil se na chodník, zhruba v místech, kde bych bývala byla, pokud bych nezůstala stát. Hodně mě to vyděsilo.
Neznámému hlasu jsem nahlas poděkovala a on odpověděl, že je to jeho práce. Domů jsem přišla celá roztřesená. Když se mi to rozleželo v hlavě, uvědomila jsem si, že jsem asi opravdu mluvila se svým strážným andělem.
Pokoušela jsem se s ním znovu „navázat spojení“, ale na moje výzvy nikdo neodpovídal.
Po operaci mi šlo o život!
Nepatřím k lidem, kteří by se s takovou událostí vyrovnávali tvrzením, že se jim asi něco zdálo. Věřila jsem, že opravdu strážného anděla mám a byla jsem za to ráda. Dodalo mi to i sebedůvěru.
Nikomu jsem o tom ale nikdy nevyprávěla, i když jinak jsme si s manželem říkali všechno – a později i s dětmi, když vyrostly. K dalšímu setkání s tou tajemnou bytostí došlo, když jsem prodělala vážné zdravotní problémy.
Nejprve šlo o banální operaci slepého střeva, ale přidaly se komplikace a mně šlo opravdu o život. V té chvíli jsem pomyslela na strážného anděla a skutečně jsem zaslechla jeho hlas. Uklidňoval mě, že nade mnou bdí a že všechno dobře dopadne.
Pomohlo mi to získat vůli přežít. Rychle jsem se uzdravovala. Jednoho dne,. když jsem byla sama v nemocničním pokoji, tak jsem nahlas svému andělu poděkovala. Nečekala jsem, že odpoví, ale stalo se tak. Hlas přicházel z rohu za mými zády.
Rychle jsem se tam otočila a na chvíli jsem spatřila mlhavý přízrak rytíře ve zbroji z dávných dob. Trvalo to jen pár vteřin, ale ten obraz jsem si dobře zapamatovala.
Dvojí šok v německém kostele
S manželem jsme rádi jezdili na delší výlety nejen po vlastech českých, ale i těch okolních. Navštěvovali jsme muzea, zámky a hrady, často i takové, které nebyly moc známé. Jednoho dne jsme se zastavili u kostela v Německu, nedaleko českých hranic.
Na stěnách tam byly pověšeny různé dobové obrazy. Prohlížela jsem si je. Manžel byl kousek přede mnou, když jsem náhle slyšela, jak mě volá, abych se rychle šla na něco podívat.
Ještě než jsem došla k obrazu, před kterým stál, informoval mě, že žena, která je na něm znázorněna, se mi neuvěřitelně podobá. Podívala jsem se a zažila dvojí šok. Ano, kdyby mi někdo řekl, že na obraze jsem já, věřila bych mu.
Měla jsem na sobě šaty nějaké šlechtičny tak z 16. století, ale tvář byla totožná s mojí. Vedle mě stál jako ochránce nějaký muž. Měl na sobě rytířskou zbroj. Okamžitě jsem v něm poznala bytost, která se mi zjevila jako strážný anděl.
Manžel si myslel, že jsem rozrušená pouze ze své podoby, ale mně v tu chvíli došlo, že jsem se s tím mužem jistě setkala v oněch časech, které jsou na obraze zachyceny. Zatímco já jsem se nyní znovu narodila, on zůstal andělem, který mě chrání z druhé strany. Zní to sice romanticky, ale jsem o tom přesvědčena i dnes, v pokročilém věku.
Marta K., (51), Žatec