Na gymnáziu se mi líbil jeden hezký spolužák. Celé čtyři roky. Ale vypadalo to beznadějně. Po celou dobu středoškolských studií jsem byla zamilovaná do spolužáka Kamila.
A nebyla jsem sama, Kamil se ženám líbil. O mé náklonnosti nic netušil. Ani jsem se mu to nechystala říci, nebyla emancipovaná. Jen jsem tak mlčky trpěla. Naštěstí to nevypadalo, že by měl Kamil vážnou známost.
V dívčí společnosti mu bylo dobře, ale doufala jsem, že není do žádné ze spolužaček zamilovaný. Přála jsem si, aby ztratil hlavu kvůli mně! Ale říkali jsme si jen Ahoj, občas si přišel ode mě opsat domácí úkol z češtiny.
Sem tam se naše oči setkaly. To bylo všechno. Už jsem ztrácela naději. A pak přišlo poslední zvonění. Úplně cítím podmanivou atmosféru toho dne.
Bylo nám osmnáct, připadali jsme si opojně dospělí, ale namísto pocitu štěstí se dostavila nostalgie a tíseň z toho, že co nevidět opustíme bezpečí školy a vkročíme do nejistoty.
Bůh ví, co nás tam čeká. Přišli jsme do školy převlečení za žebráky a vrhli se do ulic vybírat peníze. Vynasnažila jsem se, abych byla žebračka co nejpůvabnější.
Oblékla jsem si staré minišaty, našila na ně záplaty, obula střevíčky, které jsem už chtěla vyhodit.
Ostatní spolužáci vypadali většinou mnohem hůř než já. Procházeli jsme městem. Byli jsme bujaří, mladí, rozesmátí. Vybírali jsme peníze do klobouků, obléhali jsme kolemjdoucí, žebrali. Každý to bral s humorem, až na jednoho starého pána.
Ten se rozčilil, křičel, že ho dnešní mládež zklamala, ať tolik nekřičíme a převlékneme se do normálních oděvů. Asi nepochopil, že jde o recesi. Rozvzteklil se tak, že na mě zdvihl hůl. A pak se to stalo: Kamil se přede mě vrhl, aby mě ochránil.
Nevěřila jsem svým očím. Stařík mávl rukou a vzdaloval se. Občas se otočil a pohrozil holí naším směrem. Hlesla jsem: „Díky.“ Kamil mě objal kolem ramen se slovy: „A teď už tě nikdo děsit nebude!“ Dál mával řehtačkou a dělal s ní pekelný hluk.
Cítila jsem srdce až v krku a sucho v ústech. Celé čtyři roky se nevyjádřil, a teď mě objal kolem ramen. Ve dvou jsme vyžebrali asi osmdesát korun v drobných, to byly velké peníze.
Potom, v hospodě u piva, se mě Kamil zeptal, zda bych se s ním na maturitu neučila.
Měl strach z češtiny a ruštiny, naopak v matematice byl dobrý – to se zas hodilo mně, která jsem v těchto vědách nevynikala. Během svatého týdne jsme spolu začali chodit. Byl to pro mě splněný sen. Kamil mi vysvětloval matematiku, já ho zase zkoušela z češtiny a ruštiny.
A tak jsme to praktikovali i u naší dcery. Úkoly z matematiky s ní dělal zásadně můj manžel Kamil, naštěstí pro mě. Klára V. (53), Třebíč.