Bylo mi jen třináct let, když zemřela. Vždycky mi říkala, že mě bude chránit. Když jsem se jednou málem propadla pod led, maminka se ozvala.
Bylo ticho. Příroda mlčela jako zakletá. Stála jsem na židli a pomáhala tátovi se zdobením stromečku. Ten rok byly pro nás vánoční svátky smutné! Umřela nám maminka.
S rakovinou bojovala dlouho a statečně, ta podlá nemoc ale nakonec zvítězila. Bylo mi třináct. Snažila jsem se zastat doma všechnu práci, jakou dělala dříve maminka. Ale neuměla jsem to.
Postavím sněhuláka
Milovala jsem procházky s tatínkem. Dokázal o přírodě zajímavě vyprávět. Jak by ne, byl učitelem přírodopisu. Ten podvečer jsem si vyprosila ještě chvíli u řeky. Pak jsem chtěla pomáhat tatínkovi s přípravou štědrovečerní večeře. Rozhodla jsem se ještě u řeky postavit sněhuláka.
Mrkev na nos jsem neměla po ruce, tak jsem si řekla, že ji nahradím kouskem rákosu. Vydala jsem se proto blíž k okraji řeky, břehy byly už pod ledem. Ještě několik kroků a budu mít ten velký a tlustý rákos v ruce, říkala jsem si.
Led začal praskat
Zlomila jsem ho a chtěla se vydat zpět ke sněhulákovi. Pod mýma nohama se ale náhle objevila prasklina. Led se rozlámal na desky a já zůstala bezradně stát několik kroků od břehu. Bála jsem se pohnout! Jestli udělám krok, můžu se probořit.
Tatínek byl moc daleko na to, aby uslyšel mé volání. Vzpomněla jsem si na maminku. Na její větu, kterou říkávala. Budu tě chránit vždy a všude! Při té vzpomínce jsem se málem rozplakala. Vtom se ale stalo něco zvláštního.
Zafoukal vítr a nějaká podivná síla mě popostrčila směrem ke břehu. Chytla jsem se rákosu a dopadla do sněhu na pevnou zem. Možná to byla maminka, která přišla splnit svá slova a ochránila mě.
Daniela (60), Jablonec nad Nisou