Pokaždé se bojím, že mě na pokladně chytnou. Ale ještě se to nikdy nestalo. Kdybych kradla pro to, že mám malý důchod a nevyjdu s penězi, ještě bych možná ostrahu přemluvila, ať mě pustí. Ve skutečnosti by mi to ale nikdo nevěřil.

Peněz mám dost a je to na mě vidět. Kradu pro tu zábavu.

Už ani nevím kde jsem se dozvěděla, že to údajně dělá spousta lidí. Naváží oříšky, banány nebo cokoliv, přilepí cedulku a pak do sáčku ještě něco málo přidají. Když to není donebevolající rozdíl, pokladní to nemá šanci poznat.

Připadalo mi to hned jako docela zábavný nápad a tak jsem to jednou zkusila. Dodnes si pamatuji, že prvním sortimentem mojí drobné krádeže byly pistáciové oříšky. Srdce mi bušilo až v krku, když jsem do sáčku s cedulkou potají přihodila ještě lopatku. Ale nikdo na to nepřišel.

Životy jsou víc, než oříšky

Od té doby to dělám snad na každém nákupu. Vždycky se pečlivě rozhlédnu, jestli mě někdo nevidí a šup… už je přídavek v košíku. Pravda je, že si stále víc a víc troufám. Je to určitě špatné, ale já mám ráda ten pocit napětí.

Rozum mi říká, že mám problém, ale nedokážu s tím bojovat. Nedokážu žít bez adrenalinu. Celý život jsem pracovala jako lékařka na anesteziologicko-resuscitačním oddělení. Adrenalin byl mým denním chlebíčkem.

Musela jsem se rychle rozhodovat, čelila jsem otázce života a smrti. Troufnu si říct, že jsem zachránila desítky životů. To je tak trochu i moje omluvenka. Říkám si, že kdyby na mě přišli, třeba by mě neposuzovali tak přísně.

Co je pár banánů nebo ořechů proti tomu, co jsem pro společnost udělala? Když jsem šla do důchodu, málem jsem se zbláznila.

Zatímco jiné kolegyně a kamarádky si dokázaly najít náplň dnů, já jsem s volným časem a nedostatkem akce v životě, musela od začátku bojovat.

Nesnáším to pomalé tempo. Nenávidím, že ráno nikam nemusím a kdybych nevstala z postele, nic se neděje. Došlo to až tak daleko, že se nemůžu v televizi ani dívat na seriály, protože hrdinům závidím! Závidím vyšetřovacím týmům, že mají k řešení případ.

A ještě víc závidím lékařům v Ordinaci v Růžové zahradě nebo teď v Modrém kódu.

Až mě chytnou, manžela trefí

Hrozně se mi stýská po nemocničním prostředí, ale nedokážu svoji práci dělat napůl. Nemůžu sedět v ordinaci a předepisovat recepty na kašel a bolení břicha. Obvoďáky obdivuji, ale dělat bych to nemohla.

Vím, že se časy, kdy jsem bojovala o životy lidí nevrátí, že jsem zestárla a je čas přepnout se do jiného módu. Bohužel to zatím nedokážu. Snad se mi to povede dřív, než mě někde chytí.

Protože takovou ostudu by můj manžel, který je ve vedení významného podniku, asi nepřežil.

To by byl pak možná posledním mým pacientem, kterého bych musela resuscituovat, kdyby nás zastavili u pokladny.

Soňa H.(66), Brno