Nové místo k bydlení nám hned na začátku způsobilo mrazení v zádech.
Dlouho jsme snili o tom, že se přestěhujeme z města na venkov. Stále nám v tom něco bránilo. Nejprve byly děti moc malé na tak velkou akci, pak jsme je nechtěli vytrhávat ze školního prostředí, na jaké byly zvyklé.
Až když syn i dcera nastoupili na střední školu a nám se finančně dařilo, rozhodli jsme se konečně ten plán uskutečnit.
Vzala jsem si týden volna
Nějaký čas ještě trvalo, než jsme našli vhodný objekt. Do toho starého, ale udržovaného domu v jedné vesnici dvacet minut jízdy od Prahy jsem se zamilovala na první pohled. Cena byla také příznivá. Její část jsme řešili hypotékou.
Připadala jsem si jako v pohádce. Nedělali jsme na domě příliš mnoho úprav. Také původní majitel, pan Václavek, nám prozradil, že dům udržoval v podstatě v tomtéž stavu, ve kterém ho kdysi zdědil po strýčkovi; žádné velké modernizace.
Dům byl dostatečně velký na to, aby v něm s námi mohli bydlet jak syn, tak dcera, pokud budou někdy chtít a současně nebyl rozlehlý natolik, aby případně pro dva lidi představoval vysoké náklady.
Byli jsme zkrátka naprosto spokojeni s tím, co jsme získali do svého vlastnictví. Po definitivním přestěhování jsem si vzala jsem pro začátek týden dovolené, abych mohla provádět ještě nějaké menší úpravy. Marek, můj manžel, dál chodil normálně do práce.
Nevěřil mi a zůstal doma
Když jsem ten divný zvuk zaslechla poprvé, myslela jsem si, že přichází odněkud mimo dům. Blížilo se poledne a já jsem si říkala, že venku asi pláče nějaké dítě.
Zvědavost mě přivedla k oknu, ale ke svému překvapení jsem zjistila, že zoufalý pláč se ve skutečnosti ozývá uvnitř domu. Trochu mě to zneklidnilo. Zkoumala jsem, odkud je to slyšet. Kroky mě zavedly až k jedné stěně. Nebylo pochyb, pláč se ozýval za ní.
Vyděsilo mě to. Pro jistotu jsem ještě obešla dům. Venku byl klid. Uvnitř pak pláč trval ještě několik dalších minut a už se neopakoval. Po Markově návratu jsem mu všechno řekla.
Nejprve si myslel, že si dělám legraci a sám vtipkoval, že jsme koupili strašidelný dům. Skoro jsme se pak pohádali kvůli tomu, že mi nevěří. Situace se opakovala druhý i třetí den, pokaždé v jinou denní dobu. V noci byl klid.
Čtvrtý den se Marek rozhodl zůstat doma. Jeho blahosklonný výraz vzal za své, když ten pláč zaslechl také!
Napadla mě hrozná věc
Zavolali jsme panu Václavkovi, abychom se ho zeptali, jestli ten pláč bylo slyšet už někdy v minulosti. Odpověď byla záporná. Musel si o nás myslet, že jsme asi trochu blázni, stejně jako si to předtím myslel manžel o mně.
Jedna zajímavá věc ale z toho rozhovoru vyplynula: za tou stěnou, odkud jsme zvuky slyšeli, se prý nalézá zazděná komora. Stěnu postavili ti, kdo bydleli v domě ještě před Václavkovými; jaký k tomu měli důvod, předchozí majitel nevěděl. Napadla mě strašná věc:
co když do té komory odněkud vede cesta a opravdu tam zabloudilo nějaké dítě? Skoro hystericky jsem manžela o téhle možnosti přesvědčovala tak dlouho, až následujícího dne nechal stěnu zbourat. V prostoru, který jsme objevili, ale nikdo naštěstí nebyl. A pláč se z těch míst ozval znovu, ještě hlasitější.
Stalo se to před stoletím
Nakonec jsme do domu pozvali psychotronika. Ten nám řekl, že kdysi dávno se tu stala tragédie: když byl dům na počátku minulého století opuštěný, schovávala se tu tulačka na útěku, s malým dítětem.
Jednoho dne jí venku zavřeli do vězení a dítě tu zemřelo hladem. Od té události uplynulo sto let, což nějak probudilo duši toho nebohého tvorečka. Doporučil nám, abychom místo dali vysvětit knězem.
Měli jsme své pochybnosti, avšak poslechli jsme – a od té doby se už opravdu nikdy pláč neozval. Manžel tomu vysvětlení nevěří dodnes, s žádným lepším ale sám nepřišel.
Dana Z., (53), severní Čechy