Jsem ženská z města, a i když ráda pracuju na zahrádce, o chalupu jsem nikdy nestála. Jenže můj muž občas dělá velká rozhodnutí, aniž by se s kýmkoliv poradil.
A tak se ze mě na důchod stala chalupářka. Když mi manžel oznámil, že nám koupil chaloupku, abychom měli o víkendech kam jezdit, nevěděla jsem, jestli ho mám zaškrtit nebo se dát do pláče. „Ty ses snad zbláznil!
Jako bychom už takhle neměli dost práce. Nestojím o to, starat se o chalupu. Když si to koupil, dobře. Ale budeš si tam jezdit sám…“. Jenže jeho jakoby to vůbec nemrzelo. „Ale no tak,“, chlácholil mě, „Uvidíš, jak si to tam zamiluješ.
Stačí, až tu idylu uvidíš. Až tam zajedeme s Rozárkou a Jíťou, nehneš se odtamtud.“
Nový život
Na první pohled vypadala chaloupka opravdu hezky. V tom manžel nelhal, jak jsem zjistila, když jsme na ní další víkend vyrazili. Jenže byla dost daleko od vesnice, vlastně taková polosamota.
A stála hned u lesa. Mezi stromy by se mohl kdokoliv nepozorovaně přiblížit až k domu. Sama bych tu nezůstala ani za nic.
Zahrada byla pěkná, takže jsem se s tím, že máme další barák na krku nakonec smířila. Trávili jsme tu skoro každý víkend, často se k nám přidala i dcera s mužem a dětmi. Po čase už mi to tam nepřipadalo ani tak strašidelné jako poprvé.
Náhodou to jeden víkend v létě tak vyšlo, že dcera potřebovala pohlídat holky a můj muž taky něco měl. Vnučky ovšem chtěly na chalupu. Trochu jsem váhala, ale nakonec jsem si řekla, že to zvládnu. Přes den jsme si to s holčičkami užívali. Večer, když jsem je uložila, jsem se ale neubránila nepříjemnému pocitu.
Romantika se změnila v horor
Byla jsem sama, s dvěma malými dětmi, daleko od lidí. Raději jsem sáhla po knížce. Kukačky zrovna odbily jedenáctou, mě vyrušil podivný šramot. Trhla jsem sebou a srdce se mi zastavilo.
Znělo to jako šátravé kroky z půdy. Chvíli jsem nehnutě seděla a pak rychle přiskočila ke dveřím do kuchyně. Co nejtišeji, s hrdlem sevřeným strachem jsem otočila klíčem v zámku.
Najednou strašná rána, jakoby zloděj na půdě, a teď už jsem si byla jistá, že to musí být zloděj, něco porazil. Vzápětí se od stropu ozvalo děsivé zaskučení. Bez ohledu na to, že udělám hluk, jsem v panice začala rychle zavírat okna.
Z půdy zazněla další série ran a jekot. Vnučky se probouzely, já sáhla po mobilu a volala na policii. Těch deset minut, než přijeli, bylo k nepřečkání. Holky brečely, já šílela. Když jsem konečně zahlédla modré blikající světlo, neskutečně se mi ulevilo.
Policisté zamířili rovnou na půdu. Za chvilku už mi klepali na dveře kuchyně.
Záhada vyřešena
Otevřela jsem. Mladý muž v uniformě mi pod nos strkal něco nevábného v novinách. „Co… Co to je?“, zeptala jsem se zmateně. „Bobky,“, odpověděl mi stručně. „Máte na půdě kunu. S mladejma. Žádnýho zloděje ani úchyla. Ale nedivím se, že jste se vylekala.
Kuny umí udělat pěknej brajgl….“. No, připadala jsem si opravdu hodně, hodně hloupě. Přebrala jsem od policisty noviny s „důkazy“, škrobeně poděkovala a rozloučila se. Zdálo se mi, že když šel s kolegou k autu, smáli se. No nedivím se.
A manžel, když další den ráno dorazil, se smál ještě mnohem, mnohem víc…. .