Materiální věci se dají získat znovu, ale rodinné památky nikoliv…

Před jednadvaceti lety museli lidé u nás už podruhé za krátkou dobu čelit zničujícím povodním. Zatímco ty první z roku 1997 se naší rodině vyhnuly, při druhých o pět let později jsme dostali plný zásah.

Měl to být bezpečný úkryt

Měli jsme dům nedaleko řeky a několik měsíců před srpnem 2002 jsme se pustili do jeho rekonstrukce. Peníze na úpravy jsme těžce našetřili a část jsme si museli i půjčit od banky.

Těšila jsem se, jak náš dům zvelebíme a jak bude život v něm ještě příjemnější než doposud.

Během stavebních úprav jsme se museli i různě stěhovat a spát střídavě u příbuzenstva. Ty nejcennější věci, které jsem měla – vzpomínky na minulost v podobě fotografií a různých cenností – jsem uschovala ve sklepě, kam rekonstrukce nezasahovala.

Dodnes si to vyčítám, ale tehdy prostě nikdo nemohl vědět, co se stane. Byla jsem klidná ještě i v době, kdy voda v řece začala nebezpečně stoupat. Společně s manželem jsme si mysleli, že k našemu domu nemůže nikdy dosáhnout. Spletli jsme se.

Zjistili jsme to ale pozdě. Netrvalo ani den a řeka se dostala až do domu.

Navždy pryč byly i dopisy

Voda zaplavila náš pozemek a také sklep. Na rekonstruovaném domě nadělala spoustu škod, jedna z nich ale byla největší a nenahraditelná. V zatopeném sklepě došlo ke zničení všech rodinných památek. Věděla jsem to ještě předtím, než voda opadla a bylo možné se dostat dolů.

Dům jsme měli pojištěný, takže finančně nás povodně dramaticky nezasáhly. Snímky z mého dětství, z doby, kdy byly malé naše děti, ze společných dovolených byly ale nenávratně ztracené.

Za oběť vodě padly i dopisy, které jsme si za svobodna s manželem vyměňovali. Všechno zůstalo už jen ve vzpomínkách. Dnes bydlíme ve městě, daleko od řeky – původní dům jsme i s pozemkem prodali. Když na tu dávnou ztrátu ale myslím, pořád ji ještě v duchu oplakávám.

Marie L. (67), Rakovník