Je strašné, když vám vymodlené dítě v době dospívání odvede bývalý životní partner.

Nikdo si nedovede představit, jak moc šťastná jsem byla, když jsem podruhé otěhotněla. Dlouho se mi nedařilo přijít do jiného stavu. Dokonce jsem podstoupila i léčbu.

Malý šestiletý Tomášek se tak konečně mohl těšit na sourozence, ať už to bude bratříček nebo sestřička.

Přišla na svět předčasně

Radost ale brzy vystřídaly obavy. Znovu se dostavily zdravotní problémy a já jsem si musela jít lehnout do nemocnice. Tam jsem zůstala prakticky až do porodu. Moje dcerka se hlásila na svět mnohem dřív, než byl stanovený termín.

Narodila se v sedmém měsíci a vážila jen dvě kila. Maličkou Šárku hned převezli na jiné oddělení do nedalekého města. Zrovna byly vánoční svátky a já jsem je celé trávila v nemocnici – a byla jsem tam i na Silvestra a Nový rok – úplně sama.

Nebyl tam skoro nikdo a já jsem se cítila taková opuštěná. Stále více jsem propadala zoufalství a všechno mi připadalo jako zlý sen. Přestala jsem normálně reagovat, byla jsem podrážděná a hysterická.

V nemocnici jsem kojila chlapečka, kterého matka opustila a jedno děťátko z dvojčat, na které jejich maminka nestačila. I to mě přivádělo jen do větších depresí.

O svůj život se musela prát

Poté, co mě propustili z nemocnice, jsem hned chtěla jet za Šárkou, jenže když jsem konečně spatřila to maličké tělíčko, napojené na infúzi, hubené ručičky a nožičky, dostala jsem takový hysterický záchvat z bezmocnosti, že jsem chtěla dceru odpojit od přístrojů, abych ukončila její velké utrpení.

byla jsem ze všeho naprosto vyčerpaná. Jakž takž při životě mě drželi jen můj syn a můj manžel. Byla zima, všude ležely spousty sněhu a my jsme každý týden vozili do nemocnice moje mateřské mléko.

Protože malá zhubla na něco přes kilo a měla vážné zdravotní problémy, rozhodli lékaři, že moje špatná psychika jí nyní nepomůže a poslali mě domů. Až když maličká přibrala a kilo a půl, zůstala jsem u ní.

Už jsem přece jen věděla, do čeho jdu a tak jsem se těšila. Seděla jsem u inkubátoru tak často, jak se dalo. Věděla jsem, že moje přítomnost je moc důležitá.

Ještě chvíli trvalo, než si dcerka zvykla na normální vzduch, na normální kojení – a potom už naštěstí začala přibírat. Sílila ze dne na den, ale stále byla velice maličká. Když dovršila dvě a tři čtvrtě kila, byly jí tři měsíce.

Tehdy nás pustili konečně domů a byl to jeden z nejšťastnějších dnů mého života.

Manželovi to neodpustím!

Starali jsme se o Šárku tak, že byla jako v bavlnce. Manžel ji nosil stále na rukou a byl na ni pyšný. Do pěti let všechno dohonila a dotáhla se na své vrstevníky. Dokonce ani nebývala příliš nemocná.

Zdálo se, že se všechno usadilo a že konečně bude všechno v pořádku. Jenže ne vždy se v životě věci končí šťastně a trápení přichází ze strany, odkud by to člověk nečekal. Po letech, když dcerce bylo patnáct, si manžel našel přítelkyni a mě opustil.

Šárka na něm lpěla natolik, že když se rozhodovalo o tom, v čím bude péči, odešla s ním. Já jsem měla co dělat sama se sebou a útěchu jsem hledala i v alkoholu. Dceru jsem od jejích patnácti let neviděla.

Od syna, který získal informace, vím, že dnes pracuje v zahraničí, kam odešla za svým přítelem. Neměla jsem možnost sledovat, jak se z ní stává dospělá žena.

Nebyla jsem na jejím maturitním plese. Je pro mě strašně těžké se s tím vyrovnat. Vědomí, že vlastní dcera mě nechce, je nesnesitelné. Bývalý manžel jí kromě jiného řekl, že jsem jí prý chtěla zabít, když byla v inkubátoru.

Lidská zloba nezná hranice a člověk, který chce dosáhnout svého, udělá cokoliv. Šárka mi stále chybí. Často vzpomínám, za jakých dramatických okolností přišla na svět a opravdu nevím, kde jsem potom udělala chybu. Možná už na začátku, při výběru životního partnera.

Eva L. (51), Liberec