Ach, ty srazy po maturitě! Raději už na ně nechodím, mám pocit, že to přináší jen zklamání.
Delší vlevo 6900 Nevím, koho napadlo vybrat pro abiturientský sraz zrovna únor, takový pochmurný měsíc. Měli jsme se sejít v laciném hotýlku nad řekou, přesně tam, kde se konal maturitní večírek.
Od maturity uplynulo téměř osmnáct let. Když jsem se ve slavnostních šatech, které, aspoň doufám, úspěšně zamaskovaly několik kilogramů navíc, blížila k hotelu, jehož okna zářila do daleka, po řece pluly ledy a svítil měsíc.
Byla jsem nejistá. Naše třída se sešla naposled před pěti lety, od té doby jsme se neviděli. Stačila jsem se i rozvést, nikoli se z rozvodu vzpamatovat. Vzpomínky tížily jako závaží.
Vzhlédla jsem z mostu přes řeku k hotelovým oknům a v duchu jako bych slyšela Míšův hlas, který sliboval: „Nikdy tě neopustím.
Budeme spolu už napořád.“ Nějak se nám to vymklo z rukou. Když se vrátil z vojny, byla jsem už vdaná. Přesto jsem na něj často myslela a nyní jsem zrychlovala krok v naději, že ho po letech konečně uvidím a že se.
.. něco stane! Pokud se stále ještě neoženil, hraje mi to do karet. V duchu jsem na toto téma pronesla modlitbičku a vplula do hotelové haly. Sešlo se nás dohromady sedmnáct, přišly i třídní profesorka s ruštinářkou.
Vypadalo to na slušný večírek. Míša se objevil poslední, nikdy neuměl přijít včas, z koutku úst mu viselo cigáro a vesele halekal: „Nazdar, mládeži!“ Nebyla jsem sama, kdo v místnosti zpozorněl, protože Míšovi to opravdu slušelo.
Se všemi se objal a srdečně přivítal, když se ocitl u mě, povídá: „Zrovna jsem si vzpomněl, jak jsme na maturitním večírku koukali z okna na řeku a slibovali si, že se neopustíme.“ Žasla jsem.
Mysleli jsme na totéž! Je tohle možné? Třeba se mi to vážně povede. Když si sundal kabát, rozpřáhl ruce a zahalekal: „A pro všechny, kdo to potřebují vědět: nejsem ženatééj!“ Uznalý potlesk mu byl odpovědí.
Srdce mi bušilo až v krku. Zvolání patřilo mně, o tom jsem nepochybovala. Po nepříliš zdařilé večeři následovala volná zábava a tanec. Přisedl si ke mně Kokta, ze kterého jsme si dělali čas od času legraci, protože se vyjadřoval hodně pomalu.
Dnes už nekoktal, ale že by se z ošklivého káčátka proměnil v labuť, to nemůžu říct. Byl stále hubený jako bič a nápadně špatně oblečený. Pak pro mě konečně přišel Míša, sedli jsme si k baru a vypili lahev vína, jako by to byla voda.
Míša pak objednal u kapely naši písničku, a když ji začali hrát, běželi jsme na parket. Potom jsme se dívali z okna na řeku jako kdysi a já si v duchu šeptala, že takhle nádherný večer jsem snad ještě nezažila.
Když jsme se vrátili k baru a další lahvi, Míša povídá: „Musím ti něco říct.“ Nalila jsem si. Teď to přijde. Řekne mi, že mě celé ty roky miluje a teď, když jsem konečně rozvedená… „Budu se ženit,“ teatrálně vzdychl.
Musela jsem se přidržet barového pultu, jinak bych se skácela. Ale ten pařez nic nepozoroval, spokojeně lovil v peněžence, nakonec vytáhl fotografii. Smála se z ní světlovlasá dívenka, stěží osmnáctiletá.
Kopla jsem do sebe obsah sklenice. Asi jsem vypadala značně vyjeveně. Udiveně mě přejel pohledem a poznamenal: „Nevypadáš nadšeně. Nelíbí se ti. Vždyť je hezká. Já jsem na mladší, chápeš? Slyšel jsem, že ses rozvedla.
Snaž se, ať nezůstaneš sama. Od určitého věku už je to trochu problém.“ Vyletěla mi ruka, chtěla jsem mu jednu vrazit. Uhnul a zatvářil se překvapeně: „Promiň, nechtěl jsem tě urazit. Myslím to dobře.
Je mi líto, že jsi osamělá.“ Seskočila jsem k barové židličky a zamířila k věšákům. Cestu mi zkřížila třídní profesorka s tím, že jsme si vůbec nepopovídaly. Sedla jsem si k ní, ale nemohla jsem se soustředit.
Cítila jsem se jako po ráně palicí. Něco brebentila, na cosi vzpomínala. Smála se, když říkala: „A tebe milovali hned dva, Moniko, viď? Míša a Kokta. Vědělas, že tě Kokta miloval celé ty čtyři roky?
Jednou mi to řekl, přísahala jsem, že to neprozradím, ale teď už snad můžu, ne?“ Tehdy jsem vypila vína snad celé vědro.
Když jsem se znovu pokusila dostat k věšákům, jeden z nich jsem porazila. Domů mě vedl Kokta, zachoval se velice rytířsky. Sama bych asi nedošla, spadla bych do řeky plné ledových ker. Vybavuje se mi, že jsem ho několikrát strhla na zem.
Kromě toho jsem rušila noční klid, porážela popelnice, a mám pocit, že se k tomu nachomýtli i policajti. Chovala jsem se jako zdrogovaná puberťačka. Když jsem se ráno probudila, cítila jsem tak hlubokou beznaděj, že to ani nedokážu vyjádřit slovy.
Zakázala jsem si myslet na Míšovu svatbu. Přesto jsem upadala do depresí. Pochmurné předjaří depresím přeje. Bylo mi tak zle, že jsem si musela vzít několik dní dovolené. Doma jsem zatáhla závěsy, pila víno a poplakávala.
Navíc jsem si uvědomila, že není vyloučeno, že na mě zazvoní Kokta. Nechtělo se mi s nikým mluvit, s Koktou už vůbec ne. I když mě na druhou stranu dojímalo, že mě celá ta středoškolská léta miloval. Ale nikdo na mě nezvonil.
Dokonce ani Kokta. Nikdy v životě jsem se necítila hůř. Každý večer jsem byla, jak se říká, na plech. Téměř jsem nevycházela. Vnitřním zrakem jsem viděla svou budoucnost: stará panna, která pije víno a chová kočky.
Koncem týdne už jsem doma neměla ani patku okoralého chleba, a co horšího, došel alkohol. Musela jsem si obléknout kabát, nasadit čepici a nejistým krokem se vydat doplnit zásoby.
Když jsem vkročila do blízkého denního baru Světýlko, kde jsem si chtěla dát na stojáka dvojku zdejšího proslulého červeného, abych byla aspoň chvilku takříkajíc mezi lidmi, stál tam Kokta a hleděl směrem k mým oknům.
Muselo mu být jasné, že jsem na šrot. Vesele jsem na něho zamávala a vyzvídala, co bude pít. Přísně si mě změřil a tázal se: „Nepiješ nějak často, Moniko?“ Správně bych ho měla poslat někam, co je mu do toho, že?
Ale v té chvíli mě dojalo, že se o mě někdo stará a zajímá, že existuje osoba, které nejsem ukradená.
Odpověděla jsem: „Já ne-nepiju, já js-sem abstinent!“ Opět mě odvedl domů, tentokrát šel dovnitř, uvařil mi kávu a omeletu se sýrem, obojí bylo překvapivě dobré. Vyprávěl mi o tom, že pracuje jako elektroinženýr a že ho to baví.
Návštěvu ukončil již několikátým sdělením, že bych se měla nad sebou zamyslet. A přišel mě hned druhý den zkontrolovat. Sebral mi flašku, vylil ji do dřezu. Nechal mě spát, umyl nádobí, uklidil, uvařil večeři.
Zírala jsem. Kokta byl klenot, nebroušený diamant. Ve skutečnosti se jmenoval Petr. Kdyby trochu přibral, chodil do posilovny, zahodil hnědé manšestrové kalhoty a příšernou hnědou bundu a oblékl se jako normální člověk, vypadal by vlastně docela obstojně.
Při další výpravě ven jsem namísto tašky plné lahví koupila docela pěknou pánskou bundu. Dala jsem mu ji jako výraz díků, za to, že mi v posledních dnech tolik pomohl. Zašklebil se a řekl: „Já vím, že ta stará byla příšerná.
“ Od té doby dávám pozor na to, co si bere na sebe, a on kontroluje, zdali nemám v kabele lahve. Po svatbě se nám narodila dcera. Míšovo manželství, pokud vím, vydrželo půl roku. Monika C. (53), Karlovarsko.