Slyšeli jste už někdy o poporodní depresi? Já vůbec ne. Tedy do doby, než jsem si jí prožila. Bylo to utrpení pro celou rodinu.
S manželem jsme měli nádherný život. Chodili jsme spolu po večírcích, cestovali po světě nebo jen trávili společné chvilky doma u krbu. Bylo to idylické manželství a zdálo se, že nemá chybu.
Milovali jsme se, rozuměli si, nedokázali jsme si představit život bez toho druhého. Po harmonických letech ve dvou jsme se rozhodli založit rodinu. Ke štěstí chybělo jen dítě Celý rok jsme se pokoušeli o početí našeho miminka a nakonec se nám povedlo.
Nezapomenu na ten pocit štěstí a radosti, když jsem se dozvěděla, že brzy nebudeme dva, ale už tři. Začali jsme se na naše děťátko těšit a nemohli se ho dočkat. Náš pokoj pro hosty se začal měnit v roztomilý pokojíček, plný sladkých plyšáků.
A když jsme se dozvěděli, že čekáme holčičku, zdi se proměnily v roztomile růžovou a skříň se plnila malými rozkošnými oblečky pro naší malou princeznu.
Těhotenství probíhalo skvěle
Bříško se kulatilo a manžel se o mě svědomitě staral. Náš vztah se tím ještě více upevnil. Jednoho večera to však přišlo a jeli jsme bleskurychle do porodnice. Porod už tak úžasný nebyl! Hodiny v utrpení a příšerných bolestech.
Jak já si jen přála, ať je tomu všemu konec. Ani po dvaceti hodinách se nedařilo porodit naše dítě přirozenou cestou. Svírala jsem se v křečích, slzy mi tekly po tvářích. Nakonec nezbylo, než porodit císařským řezem. Vyčerpaná jsem pohlédla na svojí dcerku.
V náručí sestry leželo malé, ukřičené miminko s pomačkaným obličejem. Zavřela jsem raději oči a usnula…
Rychle jsem se zotavila
Několik dní probíhalo normálně, žádné komplikace se nevyskytly, a mohli jsme i s naší holčičkou domů. Co se dělo dál ale už v pořádku nebylo! Stále jsem byla unavená a cítila se vyčerpaná. Hleděla jsem na to malé, bezbranné dítě, a necítila k němu nic.
Vůbec nic! Nechtěla jsem si ho pochovat, musela jsem se hodně přemáhat, a nejvíce ze všeho mě rozčiloval ten pláč! To dítě mi místo lásky lezlo na nervy! S hrůzou jsem cítila, že je začínám nenávidět. Litovala jsem, že ho mám.
Když plakala, vyhýbala jsem se tomu, jít jí utišit. Jednou jsem se vymluvila, že potřebuju uklidit, po druhé, že potřebuji na toaletu. Zamykala jsem se v koupelně, plakala a nestále mi běžela v hlavě jedna jediná myšlenka –Já to dítě nechci!
Přestala jsem komunikovat
Netrvalo dlouho a manžel si všiml, že se mnou není vše v pořádku. Nechtěla jsem se s ním bavit ani smát, náš vztah začal skřípat. Dokonce jsme se začali hádat.
Neustále se mi snažil dcerku vnucovat, násilím mi jí vkládal do náruče a mě se to tím jen více znechucovala. Strašně mě tím štval. On sám netušil, jak s takovou situací naložit. Stále se mě vyptával, co se se mnou děje, až mě tím hrozně dráždil a vytáčel.
Nedokázala jsem vystát nikoho v mém okolí. Chtěla jsem odpočívat a to se mi nedařilo. V noci jsem nemohla spát, a tak jsem o to více byla unavená a protivná. Dítěti jsem se vyhýbala a necítila žádnou mateřskou lásku.
Naopak, chvíle, kdy jsem měla být s dítětem o samotě mi přišla naprosto děsivá, a bála jsem se jí.
Manžel se snažil marně
Můj muž se mě neustále snažil něčím rozveselit či nadchnout, dát mi radost a sílu do života. Přesto všechno jsem nabyla pocitu, že můj život už skončil a nemá cenu.
Stále jsem si v hlavě opakovala, že jsem hrozná matka, a když jsem přistoupila k malé růžové postýlce, udělalo se mi zle a měla jsem závrať. A tak jsem se to rozhodla vyřešit po svém.
Jednou, když manžel odběhl nakoupit do vzdálenějšího supermarketu, využila jsem příležitosti. Zamkla se v koupelně, povybírala všechny možné prášky a spolykala je do jednoho. Teď už budu mít konečně klid, říkala jsem si, a pomalu upadala do hlubokého spánku…
Probudila jsem se v nemocnici.
Seděl vedle mě můj muž a bylo vidět, že je štěstím bez sebe, že mě vidí moje oči. Stále se mi omlouval, že je hlupák a že mi nepomohl už dřív. Byl očividně rád, že jsem naživu a už mimo nebezpečí života.
Vypověděl celý náš příběh doktorům a ti zavolali psychologa. Ten se mě zeptal na několik otázek. Poté nám k našemu údivu pověděl, že mám takzvanou poporodní depresi.
S manželem jsme vyvalily oči a oba udiveně jen řekli ,,Cože:?“ O ničem takovém jsme tehdy neslyšeli. Občas se to ženám po porodu prý stává. Bylo to opravdu těžké a vyčerpávající období.
Teď jsem ráda za pomoc odborníků, jelikož vím, že mám naprosto skvělou dceru, která pro mě představuje veškeré štěstí. Chvíli to trvalo, ale našla jsem si k ní cestu.
Dneska je to už dospělá slečna, která plánuje svojí vlastní rodinu a jen doufám, že si neprojde tím, čím já. A když ano, budu tu s ní.
Vlasta, (48), Praha .