Klidné bydlení se s novými podnájemníky změnilo v denní peklo.

Poté, co se syn a dcera rozletěli do světa, vyměnili jsme náš velký panelákový byt za menší. Vybrali jsme si byt s pěkným výhledem v sedmém patře. Měli jsme i dobré sousedy, jak jsme brzy zjistili.

Vedle nás se nacházela garsonka, v níž žil starý pán, o kterém jsme skoro nevěděli.

Z druhé strany pak bydlela rodina s dospívající dcerkou. Ani s nimi nebyli žádné problémy. K horšímu se vše změnilo, když starý pán z garsonky onemocněl a musel být umístěn v léčebně pro dlouhodobě nemocné. Jeho dcera byt pronajala.

Neuměli ani pozdravit

Už když jsem poprvé spatřila nové nájemníky, blesklo mi hlavou, že náš klid možná brzy skončí. Jednalo se totiž o arogantně vyhlížející mladou dvojici. Nepozdravili, neusmáli se, byli jsme pro ně vzduch.

Doufala jsem, že se to časem změní, protože dobré sousedské vztahy jsou pro klidné bydlení tím zásadním. Dobrý pocit z dvojice neměl ani můj manžel.

Ten se sice pokusil párkrát buď onoho mladíka anebo jeho přítelkyni pozdravit, ale odpovědi se nedočkal. Jediné, čeho se dočkal, byl podle jeho slov opovržlivý pohled. Celkem bych se s tím asi smířila, kdyby se nájemníci odvedle dokázali chovat slušně.

Brzy jsem ovšem zjistila, že mají velkou zálibu v nahlas pouštěné hudbě nebo televizi. Hluk ze sousedního bytu zněl dokonce i v noci, po dvaadvacáté hodině, kdy má být už předepsaný klid.

Vysmáli se nám do očí

Já ani manžel nepatříme k lidem, kteří by hned šli do konfliktu. Na druhou stranu nejsme ani typy, co by si nechaly všechno líbit.

Jakmile se ukázalo, že hluk odvedle berou mladík a slečna z vedlejšího bytu jako samozřejmou věc, nastal čas je upozornit na zaběhnutá společenská pravidla.

Zkusili jsme to nejprve po dobrém. Zazvonili jsme u nich a pokusili se je pozvat na skleničku v rámci utužování sousedských vztahů. Dočkali jsme se chladného, skoro uraženého odmítnutí – jako bychom si dovolovali něco, co bychom neměli.

Využili jsme příležitosti, že s dvojicí mluvíme z očí do očí a slušně jsme oba požádali, jestli by mohli alespoň po dvaadvacáté hodině ztišit zvuk televize nebo reproduktorů.

Na to nám dívka odvětila, že si budou dělat, co budou chtít a nenechají si od nikoho poroučet.

Protože panelák byl družstevní, zašli jsme za předsedou bytového družstva a na sousedy si postěžovali. Místo toho, abychom dosáhli vytouženého klidu, následovaly ze strany dvojice odvetné kroky!

Musely přijít rázné kroky!

Najednou se začalo stávat, že nad ránem nám někdo zvonil na zvonek. Následovaly takové schválnosti jako potření kliky olejem, znečištění rohožky a nakonec i párátko zastrčené do klíčové dírky.

Rozhodně jsme si to nechtěli nechat líbit a začali jsme tedy oplácet stejnou měrou.

Bylo otázkou času a trpělivosti, kam až se vzájemné schválnosti vystupňují. Dvojice měla tolik drzosti, že nás veřejně obvinila z vandalství – svoji stížnost na nás umístili do vývěsní skříně dole u výtahu.

Z původně klidného bydlení se stalo peklo a nikdo z nás nevěděl, jak tohle všechno může skončit. Nakonec zasáhl až náš syn, kterému jsme se svěřili. Udělal dva rázné kroky.

Za prvé přišel s partou kamarádů, zazvonil u sousedů a dal jim jasně najevo, že další návštěva nebude tak přátelská.

Současně vyhledal i dceru onoho starého pána, co byl v léčebně. Upozornil ji na chování podnájemníků. Mělo to patřičný dopad. Koncem měsíce se mladík se svojí drzou přítelkyní raději odstěhovali, naštěstí už bez nějakých schválností „na rozloučenou“.

Přesvědčilo mě to o tom, že aroganci se nemá ustupovat a že někdy je na sílu prospěšné odpovědět ještě větší silou. Bránit se můžeme vždycky!

Radka V. (50), Liberec