V mládí jsem měla hodně dobrou kamarádku, se kterou jsme si mohly říct cokoliv. Pak ale odešla z domova a ztratila se ve světě. Spoustu let jsem o ní nevěděla.

Za minulého režimu jsem vyrůstala v prominentní rodině s rodiči v důležitých funkcích. Stýkali jsme se s podobně postavenými lidmi. Právě tak jsem se už v dětství skamarádila s Lenkou. Naše rodiny se pravidelně navštěvovaly. Na rozdíl ode mě, která jsem měla mírnou povahu, byla Lenka vždycky rebelkou.

Hodně se proti rodičům bouřila. Jakmile dosáhla plnoletosti, utekla z domova. Našla si staršího přítele, který ji živil. Rok předtím, než se režim změnil, v létě 1988, jsem od kamarádky dostala dopis, abych ji více nehledala. A opravdu se po ní slehla zem. Domnívala jsem se, že Lenka emigrovala, ale jistotu jsem neměla.

Jako by nikdy nebyla

Po roce 1989 začal otec podnikat, a protože měl dobré známosti z minulosti, dařilo se mu. Já jsem se provdala, měla dvě děti. Moji rodiče se dál stýkali s rodiči Lenky, ale mluvit o mé bývalé kamarádce bylo tabu. Všichni se tvářili, jako by nikdy neexistovala.

Její otec a matka jí nemohli odpustit, jak se zachovala. Měla jsem za to, že Lenka trucuje někde ve světě a tajně jsem doufala, že se někdy vrátí. Nedovedla jsem si představit, že bychom se už nikdy neviděly.

Jak šel čas, tak se ale vzpomínky na mládí stále více vytrácely. Pak už jsem si občas i myslela, že Lenka možná už nežije. Vybavovalo se mi, jak jsme si v dětství spolu hrály a bezvadně si rozuměly. Cítila jsem nad tím lítost.

Několikrát jsem se sama i rozbrečela při myšlence na to, že Lenka nejspíš opravdu někde v cizině zemřela.

Den plný šokujících zpráv

Roky běžely stále rychlejším tempem. Otce začalo trápit zdraví. S matkou bydlel stále v tomtéž bytě. Neměla jsem to tam daleko a často jsem rodiče navštěvovala. Děsilo mě, jak otec zeslábl.

Jednoho dne jsem přišla na návštěvu a zastihla jsem ho, jak leží na posteli zkroucený od bolesti.

Řekl mi, že tu asi už dlouho nebude. Prozradil mi, že mu našli nádor a operace už není možná. Pověděl mi ale ještě jednu další věc. Před časem mu otec Lenky sdělil, že moje bývalá kamarádka je v Kanadě.

Dozvěděl se to prý od rodiny jednoho jejího bývalého spolužáka. Na ten den nikdy nezapomenu. V jednu chvíli jsem pochopila dvě věci: že mému otci zbývá jen málo času, a že moje ztracená kamarádka je naživu.

Usmířit už se nestačila

Zkusila jsem po Lence pátrat přes toho jejího bývalého spolužáka. Moc mi to nepomohlo. Pohled přišel z Montrealu a žádný zpětný kontakt tam nebyl. Za půl roku můj otec zemřel. Na pohřbu jsem oslovila Lenčinu matku. O mé kamarádce jsme se nyní kupodivu bavily zcela otevřeně.

Vypadalo to, že se ve stáří chtějí se svojí dcerou smířit i její rodiče, jen neměli tušení jak. Často jsem pak oba navštěvovala. Jestliže se dřív o Lence mluvit nesmělo, nyní jsme ani neměli jiné téma rozhovoru. Zase uběhlo pár let.

Lenčin otec začal trpět Alzeimerovou chorobou a musel být umístěn do ústavní péče.

Její matku pak nečekaně zradilo srdce. Jednoho červencového odpoledne jsem pak zažila šok. U našich dveří zazvonila starší žena. Okamžitě jsem v ní poznala Lenku. Hledala mě nejprve na staré adrese a matka jí řekla, kde nyní bydlím. Dívaly jsme se na sebe asi minutu a pak jsme si padly do náruče.

Lenka mi pak vylíčila svůj život. Do Kanady odjela s jedním kamarádem, vdala se tam, ale pokusy otěhotnět vždycky dopadly špatně. Zpátky se vrátit nechtěla, stále v sobě cítila vzpouru proti rodičům.

Nyní, když se rozvedla, rozhodla se do Česka alespoň podívat a s rodiči se usmířit.

To už se jí bohužel nepovedlo, matka byla po smrti a otec ji nepoznal. Lenka pak po dvou týdnech odjela opět do Kanady. Od té doby si pravidelně dopisujeme a voláme. Ona tu byla už třikrát znovu, já se za ní jednou také chystám…

Petra M., (57), Liberec