Mnoho let jsme žili poklidným rodinným životem. Potom udělal manžel dobrou věc, kvůli které ale nastaly velké problémy.

Dlouhou dobu jsem o sobě mohla tvrdit, že životem proplouvám bez překážek a komplikací. Trvalo do až do mých padesáti let a já jsem byla osudu vděčná, že mě tak šetří.

Měla jsem dobrou práci, skvělého manžela, vychovali jsme syna, který byl úspěšný. Studoval v zahraničí a tam se nakonec i přestěhoval. Neměli jsme žádné finanční problémy a netrápily nás nemoci. To všechno se ale jednoho dne změnilo.

Usvědčil ho u soudu

Hned jak tehdy přišel Milan, můj muž, domů, všimla jsem si, že je něco v nepořádku. Nestávalo se, aby byl zamlklý a nechtěl se bavit. Raději jsem se nevyptávala, doufala jsem, že se mi svěří sám. Později mi opravdu prozradil, co se mu přihodilo.

Viděl na vlastní oči hodně drsný pokus o okradení, kdy potetovaný silák napadl důchodkyni. Milan se ženy zastal, ale muže nezadržel. Zavolal však policii a ta gaunera, který mezitím utekl, na základě jeho svědectví dopadla.

Milan ho identifikoval a byl si stoprocentně jistý, že je to on. Bylo jasné, že bude muset usvědčit zločince i u případného soudu. Když k procesu došlo, Milan tam pak skutečně své svědectví zopakoval. Setkal se tak s oním mužem znovu z očí do očí.

Ten se neudržel a pronesl vůči manželovi tvrdou výhrůžku. Sliboval mu, že se ještě uvidí. Dostal pět let nepodmíněně, protože měl na triku ještě další přepadení. S Milanem jsme potom probírali, nakolik má brát ono vyhrožování vážně. Pět let se ale zdálo být jako docela dlouhá doba.

Vyřídil mu pozdrav

Uplynulo dva a půl roku, kdy se nic nedělo. Pak se začalo ukazovat, jak vážně své řeči o pomstě odsouzený muž myslel. Jednoho dne jsem po návratu domů našla na zahradě našeho psa mrtvého.

Bylo to podezřelé, protože rozhodně nebyl tak starý, aby zemřel přirozenou smrtí.

Žádnou nemocí předtím netrpěl. Nechali jsme ho tedy pitvat a zjistilo se, že psa nám někdo otrávil. Netušili jsme, kdo mohl tak ošklivý čin spáchat. Pochopili jsme to až za několik dnů. Tehdy Milana oslovil na ulici cizí muž a řekl mu, že vyřizuje pozdrav od Ivana.

K tomu do manžela ještě hrubě strčil. Najednou nám bylo vše jasné, protože Ivan byl oním zločincem, kterého Milanovo svědectví dostalo za mříže. Brzy poté se manžel setkal se zločincem i osobně.

Za dobré chování byl totiž na podmínku po uplynutí poloviny trestu propuštěn. Věděl ale, že kdyby na nás zaútočil přímo, vrátil by se do vězení. Proto se rozhodl mstít se nám s pomocí svých kamarádů.

Museli jsme změnit bydliště

S Milanem jsme najednou ztratili jistotu, že se nám nic nemůže stát. Pomstu jsme mohli očekávat odkudkoliv a jakýmkoliv způsobem. Poznamenalo nás to. Kdokoliv neznámý, koho jsme potkali, mohl představovat nebezpečí.

Báli jsme se rovněž, že by se k nám někdo mohl vloupat. Zanedlouho začal skutečný teror. Uprostřed noci nás probouzelo zvonění na domovní zvonek, dveře jsme měli polité barvou, na kamenné zídce před zahradou se objevovaly sprosté nápisy.

Do okna nám někdo vhodil kámen. I kdybychom vše oznámili na policii, bylo jasné, že Ivan bude mít alibi. Nejednalo se ani o trestné činy, pouze o přestupky. Museli jsme najít nějaké řešení. Od známých jsme si pronajali chatu, která byla vhodná k celoročnímu bydlení.

Na čas jsme se přestěhovali. Připadala jsem si ponížená, ale nic jiného se nedalo dělat. Měli jsme obavy, že nás Ivan nebo jeho kamarádi vystopují, to se však naštěstí nestalo. Náš život se alespoň trochu uklidnil.

Pak jsme se dozvěděli, že se Ivan znovu ocitl za mřížemi, tentokrát už na delší dobu. Z pronajaté chaty jsme se vrátili domů, ale jistotu jsme už nikdy neměli a nemáme ji vlastně dodnes – i když se už nic dalšího nestalo.

Martina M. (59), Praha