Byla jsem svědkem tajemného shromáždění mrtvých duší. Dodnes mě z toho mrazí.

Manžel mi zemřel nečekaně, když mi bylo pětapadesát. Byli jsme spolu prakticky od maturity a v mém životě se tak objevila rána, která se nedala zahojit.

Chodívala jsem k jeho hrobu nejméně třikrát týdně a vždy jsem mu vyprávěla, co se mi přihodilo nebo co mě čeká.

Světlo se dalo do pohybu

Časově jsem na tom byla dobře, protože jsem nechodila do zaměstnání, ale dělala účetnictví na živnostenský list. Dcera se zetěm žili dost daleko, takže jsem se s nimi vídala nepravidelně.

Měla jsem pár známých a jednu hodně dobrou kamarádku, která se ale před časem přestěhovala do Prahy. Nové lidi jsem moc nevyhledávala. To, o čem vám chci napsat, se stalo jednoho listopadového dne. Stmívalo se už celkem brzy.

Přišla jsem na hřbitov na poslední chvíli, protože předtím silně pršelo. Po obvyklém „povídání“ u manželova hrobu jsem se obrátila, abych se vydala domů. V tom jsem si všimla podivné bílé záře v rohu u hřbitovní zdi.

Mojí první myšlenkou bylo, že tam asi hoří nějaká velká svíčka, ale pak se k mému překvapení záře začala pohybovat. Náhle jsem jasně viděla, že je to obrys postavy.

Nikdy jsem se s žádným nadpřirozeným jevem nesetkala, ale v tu chvíli mi bylo jasné, že vidím nějakého ducha, který opustil svůj hrob!

Rozeznávala jsem jejich tváře!

Vrátila jsem se k manželovu hrobu a celá jsem se třásla. V duchu jsem svého zesnulého muže prosila, aby mě ochránil. Strnule jsem pak sledovala, co se bude odehrávat. A opravdu se děly příšerné věci!

Po chvíli se od dalšího hrobu v jiné části hřbitova dalo do pohybu světlo podobné tomu prvnímu a připojilo se k němu. Vzápětí se objevovala nová a nová světla a nové mlhavé postavy. Stála jsem u manželova hrobu a neodvažovala jsem se ani pohnout.

Potom ale zvítězila zvědavost a já se pomalu vydala k místu, kde se všechna ta světla setkávala. Bylo jich tam asi patnáct. Kdyby se bývalo ukázalo, že o mojí přítomnosti vědí nebo že mě chtějí nějak ohrozit, hned bych se bývala obrátila a dala se na útěk.

Nevypadalo to však, že mě vůbec vidí – a pokud tomu tak bylo, že je to zajímá. Čím víc jsem se pomalu přibližovala k tomu shromáždění duchů, tím větší jsem pociťovala chlad.

Vybavilo se mi, jak jsem kdysi četla, že právě to je jedním ze znamení přítomnosti bytostí ze záhrobí.

Dostala jsem se k tomu shluku matných světel tak blízko, že jsem téměř rozeznávala obličeje oněch bytostí. Viděla jsem muže, ženy i děti. Nikoho z nich jsem neznala. Bylo naprosté ticho, ti duchové mezi sebou komunikovali jen pomocí nějakých gest.

Hrobník mi to potvrdil

Nepamatuji si už, jak dlouho jsem tam takhle stála a všechny ty mrtvé pozorovala. Teprve, když se světla začala znovu oddělovat a zamířila zpátky ke svým hrobům, vzpamatovala jsem se. Náhle se mě zmocnil strach, když jedno ze světel zamířilo přímo ke mně.

Otočila jsem se a dala se na útěk, ale zakopla jsem a pořádně jsem se uhodila do nohy o jednu náhrobní desku. Zmocnila se mě panika a ze hřbitova jsem se rychle vzdálila, bez toho, abych se jako obvykle rozloučila s manželem.

Oné noci se mi o hrůzném zážitku, při kterém jsem ale většinou nepociťovala žádné nebezpečí, také zdálo. Nebyl ale nikdo, komu bych se s tím dobrodružstvím svěřila. Teprve po čase jsem se obrátila přímo na hrobníka.

Řekla jsem mu o tom, co jsem prožila a riskovala, že se mi bude smát. On mi však věřil, protože se prý už několikrát stal svědkem podobného shromáždění mrtvých. Já chodím na hřbitov i nadále pravidelně, a dokonce i v šeru nebo za stmívání.

Nebojím se. Nikdy se mi ale už nic podobného nestalo. Dala bych ale cokoliv na světě, kdybych někdy mohla v podobě světelného přízraku spatřit svého zesnulého muže…

Anna R., (62), Brno