Každý rybník, jezero nebo řeka prý mají své strážce v podobě rusalek. Lidem, co jim pomůžou, se prý mohou i ukázat!
Vždycky, když jsem tuhle příhodu někomu vyprávěla, myslel si, že je to jen nějaký výmysl nebo pohádka.
Jsem sice už starší paní, ale oči mi slouží pořád dobře. A to, co jsem před pěti lety spatřila u jednoho rybníka, jsem viděla moc dobře. Potvrdil mi to pak ještě další člověk.
Na procházku jsem šla sama
Před časem si naši známí koupili chalupu v jižních Čechách. Jsou to naši přátelé už od mládí a tak bylo jasné, že se tam za nimi občas podíváme. Hodně se mi v té krajině líbilo. Místo bylo klidné a jako stvořené pro delší procházky.
Kolem byly lesy a rybníky a to prostředí působilo jako balzám na moji duši, unavenou z kancelářské práce. Tehdy na jaře jsme tam přijeli na týden. Počasí bylo takové aprílové, takže se manželovi ani známým moc ven nechtělo.
Každou chvilku se totiž konala nějaká drobná přeháňka. Mně to nevadilo. Vzala jsem si nepromokavou bundu a šla jsem sama. Nade mnou se honily šedé mraky a celá krajina působila trochu pochmurně. To mi ale nekazilo radost z procházky. Takhle jsem došla až k rybníku, do kterého jsme se v létě chodili koupat.
Necítila jsem se v ohrožení
Kolem dokola nikdo nebyl. Déšť vytvořil v nerovné půdě menší i větší louže. Najednou jsem si všimla, jak se v jedné z nich něco mrská. Přišla jsem blíž a uviděla, že to je menší rybka. Moc dlouho jsem nepřemýšlela, jak se tam dostala.
Opatrně jsem ji vzala do ruky. Vyklouzla mi, ale na druhý pokus už se to povedlo. Rychle jsem ji přenesla do rybníka, kam patřila. Pokračovala jsem v procházce s pocitem vykonaného dobrého skutku.
Najednou jsem před sebou spatřila podivnou, skoro nezřetelnou postavu. Protože začalo trochu víc pršet, myslela jsem si, že je to nějaký zrakový klam z těch vodních kapek. Ta postava stála na kraji rybníka a dívala se na mě.
Byla to mladá žena, celá v šedozeleném, takže trochu splývala s rákosím. Netvářila se nepřátelsky, naopak se usmívala. Stála jsem a připadala si jako ve snu. Nebála jsem se a necítila ohrožení.
Už v tu chvíli jsem přemýšlela, jak budu o tomhle setkání někomu povídat. Udělala jsem krok směrem k té bytosti. Pochopila jsem, že se asi jedná o vodní vílu. Kdysi jsem o nich četla, ale samozřejmě jsem tomu nevěřila. Teď jsem ji viděla na vlastní oči.
Ještě pár minut jsme na sebe s vílou hleděly. Potom se mi uklonila a začala couvat do rybníka. Za okamžik se ztratila. Já jsem pak dlouho stála na místě a nemohla se pohnout. Cítila jsem se hrozně zvláštně a krásně. Pochopila jsem, že mi víla nejspíš přišla poděkovat za záchranu té rybky.
Viděli ji i další lidé!
Jak jsem správně předpokládala, manžel ani známí mi nevěřili. Neurazila jsem se, nechala jsem si to pro sebe jako zážitek, který se přihodí málokomu.
Dávala jsem tu historku k dobru i během roku a jen pár lidí, kteří se zajímali o věci mezi nebem a zemí, připustili, že je něco takového možné.
K rybníku – a přímo na to místo setkání – jsem se chodila během různých pobytů na chatě dívat, ale vílu už jsem nikdy neviděla. A pak jsem za rok zaslechla zajímavý rozhovor. Bylo to v letní sezóně, kdy tráva kolem rybníka byla plná lidí, co se přišli koupat.
Dvě ženy se bavily o tom, že se jedné z nich den předtím topila malá dcerka. Než jí přišla na pomoc, prý jí nad hladinou podržela nějaká „vodnice“. Viděly ji obě, jak matka, tak holčička. Do toho rozhovoru jsem se nepletla, ale potěšil mě.
Přesvědčila jsem se, že ta víla opravdu existuje. Věřte tomu nebo ne, ale já ji vážně viděla.
Zdena B., (49), Písek